Dvacátý druhý týden: Milující bližní, milující sebe sama
Otec Richard popisuje, jak můžeme růst v lásce k Bohu, k druhým i k sobě samým:
Následuj mne a miluj
Bůh, kterého Ježíš ztělesňuje, není vzdálený Bůh, kterého je třeba uklidnit. Ježíšův Bůh nesedí na nějakém trůnu a nevyžaduje uctívání a neshazuje blesky jako Zeus. Ježíš nikdy neřekl: „Uctívejte mě.“ Řekl: „Následujte mě.“ Žádá nás, abychom ho napodobovali na jeho vlastní cestě plného vtělení. K tomu nám dává dvě velká přikázání: (1) Miluj Boha celým svým srdcem, duší, myslí a silou a (2) miluj svého bližního jako sebe sama (Mk 12,28-31; Lk 10,25-28). V podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,29-37) nám Ježíš ukazuje, že k „bližnímu“ patří i „nepřítel“.
Milujeme Boha nedělní bohoslužbou?
Jak tedy milujeme Boha? Zdá se, že mnozí z nás dospěli k závěru, že milujeme Boha tím, že navštěvujeme bohoslužby. Z nějakého důvodu si myslíme, že tím děláme Bohu radost, ale nejsem si jistý proč. Ježíš nikdy nemluvil o účasti na bohoslužbách, i když kostel může být pro začátek dobrou nádobou. Domnívám se, že naše neschopnost rozpoznat a milovat Boha v tom, co máme přímo před sebou, nám umožnila oddělit náboženství od našeho skutečného života. Existuje nedělní ráno a pak skutečný život.
Milovat Boha znamená milovat to, co miluje On
Jediný způsob, jak někoho naučit milovat Boha a jak se sám snažím milovat Boha, je milovat to, co miluje Bůh, což je všechno a všichni, včetně tebe a včetně mě! „Milujeme, protože Bůh nás první miloval“ (1 Jan 4,19). „Milujeme-li se navzájem, Bůh zůstává v nás a Boží láska je v nás dovedena k dokonalosti“ (1 Jan 4,12). Pak milujeme nekonečnou Boží láskou, která může vždy proudit skrze nás. Jsme schopni milovat lidi a věci pro ně samé a v nich samých – a ne pro to, co pro nás dělají. To vyžaduje práci i odevzdání se.
Dokonce milovat i nepřátele
Když se zbavíme sami sebe, dochází k pomalému, ale skutečnému rozšíření vědomí. Už nejsme ústředním vztažným bodem. Milujeme ve stále větších a větších kruzích, až nakonec můžeme dělat to, co dělal Ježíš: milovat a odpouštět i svým nepřátelům.
Většina z nás nabyla dojmu, že musíme být naprosto nesobečtí, a když jsme toho nemohli dosáhnout, mnozí z nás to vzdali úplně.
Láska je hledání dobra pro co nejvíce lidí i pro sebe
Jedno z nejužitečnějších učení Jana Dunse Scota říká, že křesťanská morálka ve své nejlepší podobě usiluje o „harmonii dobra“. [1] Harmonizujeme a vyvažujeme nezbytnou péči o sebe s neustálým rozšiřováním mimo sebe k lásce k druhým. To je geniální! Je to jednoduché a elegantní zároveň, ukazuje nám to, jak milovat bližního jako sebe sama. Představovat si tuto harmonii a pracovat na ní nás chrání před hledáním nemožných, soukromých a hrdinských ideálů. Nyní je možnost lásky potenciálně přímo před námi a vždy konkrétní. Láska už není teorií ani heroickým ideálem. Láska je hledání dobra pro co nejvíce lidí.
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Mary Beth Ingham, The Harmony of Goodness: Mutuality and Moral Living According to John Duns Scotus, rev. ed. (St. Bonaventure, NY: Franciscan Institute Publications, 2012).
Adapted from Richard Rohr, Franciscan Mysticism: I AM That Which I Am Seeking (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2012). Available as MP3 audio download.
Image credit and inspiration: Cynthia Magana, untitled (detail), 2016, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. In order to care for each other, we must also take care of ourselves.