Desátý týden: Slzy věcí
V době, kdy křesťané začínají dodržovat postní dobu, čtyřicet dní před Velikonocemi, otec Richard zdůrazňuje, že nářek je podstatným aspektem naší víry:
Kniha Pláč Jeremiáše – kniha o univerzálním smutku a univerzální solidaritě
V Bibli je pouze jedna kniha pojmenována podle emocí: kniha Pláč. Říká se, že ji Jeremiáš napsal, aby vyjádřil zármutek nad vyhnáním lidu z Jeruzaléma, když jej v roce 587 př. n. l. napadli Babyloňané. Kniha se však čte spíše jako vyjádření všeobecného smutku nad lidskou situací nebo toho, co se často nazývá „tragický smysl života“. Je pozoruhodná téměř úplným nedostatkem anekdot nebo jasných příkladů. Jinde v prorockých spisech čteme odkazy na konkrétní panovníky, království a dějinné okamžiky. Zde nikoliv. Jedná se o univerzální smutek. Je to výzva k univerzální solidaritě.
Smutek a touha po míru v Palestině
Palestinský básník Mosab Abu Toha vyjadřuje zničující smutek a touhu po míru:
Přál bych si, abych se probudil a našel elektřinu zapnutou po celý den.
Přál bych si slyšet znovu zpívat ptáky, žádnou střelbu a žádné...
bzučení dronů.
Přál bych si, aby mě můj psací stůl znovu zavolal, abych držel pero a psal,
nebo se alespoň prokousat románem, vrátit se k básni nebo přečíst hru.
Všude kolem mě není nic
jen tiché zdi
a vzlykající lidé
bez zvuku. [1]
Richard pokračuje:
Vrátím ti zdraví a uzdravím tvé rány, praví JHWH“ (Jeremiáš 30,17
Proroci, a zvláště Jeremiáš, nás zvou k božskému smutku nad samotnou skutečností, více než k rozhořčení nad tou či onou událostí. Jazyk pak přechází od hněvu nad „hříchem“ k lítosti nad utrpením a zraněním, ale stále se drží úlevy: „Vrátím ti zdraví a uzdravím tvé rány, praví JHWH“ (Jeremiáš 30,17). Prožívaná skutečnost je vždycky plačící skutečností a plačící skutečnost je brzy soucitem a laskavostí. Rozhodné a tvrdé soudy se vzdalují ve stopách slz.
Přesunout se od hněvu k soucitu
Jako příklad tohoto „sklouznutí“ se mi vybavuje změna oficiálního postoje římské církve k sebevraždě, která se od důrazu na trest přesunula k soucitu s člověkem a rodinou. Myslím také na uznání Anonymních alkoholiků, že závislost není zlovolné morální selhání, ale „nemoc, kterou je třeba léčit“. Hněv takové změny nemůže provést. Slzy ano.
Částečně jsme už dospěli k soucitu
Změnil se Bůh, nebo jsme jen dospěli natolik, abychom slyšeli dospělého Boha? Staré pasáže Písma o milosrdenství a soucitu, které se kdysi zdály sentimentální nebo nemožné, začínají konečně dávat smysl – a my si najednou všímáme jejich četnosti, ačkoli tam byly vždycky. „Odešla jsi v slzách, ale já jsem tě přivedl zpět. Hladkou cestou jsem tě vedl k pramenům vody“ (Jeremiáš 31,9, Jeruzalémská bible). Tento proces proměny prostřednictvím slz je z velké části skrytý a nevědomý, charakteristický pro působení Ducha.
slzy nás proměnily
Jsem přesvědčen, že slzy, ačkoli vypadají jako pouhá emotivní reakce, jsou mnohem víc: hluboce svobodná činnost, kterou mnozí nemají rádi. Vycházejí z hloubi našeho nitra, kde jsme nejopravdovějšími sami sebou. Slzy odhalují hloubku, v níž a z níž nám záleží.
Přečtěte si tuto meditaci na webu cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Mosab Abu Toha, “Sobbing Without Sound,” in Things You May Find Hidden in My Ear: Poems from Gaza (City Lights Books, 2022), 25. Used with permission from City Lights Books.
Adapted from Richard Rohr, The Tears of Things: Prophetic Wisdom for an Age of Outrage (Convergent, 2025), 96–98.
Image credit and inspiration: Noé Barnett, Untitled (detail), 2024, oil paint, Albuquerque. Click here to enlarge image. A painted image from art by Noé Barnett, inspired by Richard Rohr’s book The Tears of Things, a hand holds a single tear gently and with great care.