Desátý týden: Slzy věcí
Otec Richard se zamýšlí nad neodmyslitelným spojením mezi hněvem a zármutkem, které nakonec uzdravuje a osvobozuje:
Muži se hněvají – obranný reflex
Po celoživotní poradenské a rekolekční práci – nemluvě o mém vlastním duchovním vedení – jsem se přesvědčil, že většina hněvu pochází především z místa hlubokého smutku. Když jsem před lety vedl mužské iniciační obřady na ranči Ghost Ranch v Novém Mexiku, sledoval jsem, jak mužům při mých slovech klesá čelist a blednou tváře. Život nás všechny zklame a zraní a většina lidí, zejména mužů, neví, jak reagovat – kromě toho, jak to dělají děti, hněvem a vztekem. Je to obranný, reakční a naprosto pochopitelný postoj, který však často nikam nevede a vytváří jen cykly hořkosti a odplaty.
souvislost mezi smutkem a hněvem – hněv jen do západu slunce
Hebrejští proroci si časem uvědomili tuto hlubokou souvislost mezi smutkem a hněvem. Právě to je obrátilo na úroveň vyprávění pravdy. Nejprve se museli rozzlobit na nespravedlnost, útlak a válku. Hněv může být zasloužený, a dokonce ctnostný, zvláště když nás motivuje k tomu, abychom začali usilovat o potřebnou změnu. Ale jen do západu slunce, říká Pavel (Ef 4,26). Zůstaneme-li se svým hněvem a záští příliš dlouho, budeme spravedlivě a bezmyšlenkovitě předávat zranění stále novými směry a zraňovat vlastní duši způsobem, který si ani neuvědomujeme.
Rev. Dr. Otis Moss III se s vámi podělí o to, jak prorokům jejich zármutek dodává sílu hledat spravedlnost:
Truchlit a pracovat zároveň na změně
Musíme se naučit prorocky truchlit a vidět náš svět, i ten nejtemnější, s duchem a energií proroků z hebrejské Bible. Tito starověcí učitelé varovali, že svět není v rovnováze a že jeho náprava vyžaduje naši pomoc. Ano, truchlíme s nimi, občas pláčeme, ale nepodléháme cynismu, nenávisti a násilí. Truchlíme a zároveň pracujeme na změně….. Výzvou je pamatovat i v oprávněné bolesti a hněvu na to, že odpovídat na urážku urážkou a na křivdu křivdou jen zhoršuje situaci pro všechny.
Temnota nemůže uhasit temnotu
Musíme mít na paměti slova Dr. Kinga: „Temnota nemůže uhasit temnotu, to dokáže pouze světlo.“ Když prorocky truchlíme, uzdravujeme sebe i svět tím, že se snažíme utvářet větší síly, které poškodily duši člověka, jenž způsobil zranění nebo hněv, ať už drobné nebo zničující. [1]
Richard Rohr považuje Ježíše za vzor prorockých slz.
Uvědomění si, že všechny věci mají slzy a většina věcí si slzy zaslouží, by tak mohlo být dokonce definováno jako forma záchrany před námi samými a před našimi iluzemi. Proroci věděli, učili a byli vzorem, že hněv je třeba nejprve rozpoznat, dovolit – dokonce milovat!“ – jako výraz hlubokého, běžně nepřístupného smutku, který v sobě každý z nás nosí. Dokonce i Ježíš, náš osvícený, „vzlykal“ nad celým Jeruzalémem (Lk 19,41) a při smrti svého přítele Lazara (Jan 11,35). Při svém posledním „smutku … a velkém trápení“ v Getsemanské zahradě (Mt 26,37) „jeho pot padl na zem jako velké kapky krve“ (L 22,44).
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)