Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Pokud se nechceme zbavit svého hněvu a stále ospravedlňujeme, proč si ho zasloužíme, pravděpodobně jednáme z pozice svého uraženého ega. Když se ho dokážeme zbavit – poté, co jsme ho řádně uznali – pravděpodobně budeme schopni získat jeho moudrost – bez jeho nadměrného náboje – a efektivně ji využít.
Kéž začnete vnímat lhostejnost, spokojenost, apatii a sebestřednost ve svém nitru jako znamení – ne vašeho nedostatku hněvu, ale vašeho nedostatku lásky.
Kéž přijmete hněv jako zdroj informací o tom, co milujete, o tom, co potřebuje ochranu a nápravu, a o odvaze a síle potřebné k tomu, aby se tento svět stal radostnějším a mírumilovnějším místem.
Pokud však jednáme pouze z tohoto hněvu, pokud se pohybujeme tak, jak si hněv přeje, abychom se pohybovali, ublížíme sobě i ostatním. Takže když se chystáme jednat, musíme se nejprve záměrně vrátit k lásce. Hněv nás informuje o tom, co milujeme, a láska nás vede k jednání způsoby, které zná jen láska.
I ty nejtěžší, potenciálně nejhanebnější části nás samých mají potenciál dát nám vhled pro uzdravení, růst a transformaci. Čím více jsme schopni budovat svou schopnost milovat všechny části sebe sama, tím hlubší je naše schopnost milovat všechny části světa kolem nás, milované uvnitř i vně. To je změna vědomí a kultury, kterou podle mého názoru zoufale potřebujeme, abychom mohli zrodit nový svět, nový způsob vidění, nový způsob bytí, který nikoho nevylučuje z našeho kruhu péče. Potřebujeme revoluci srdce. Proto věřím, že revoluční láska je výzvou naší doby.
rev.Dr.Otis Moss III: Musíme se naučit prorocky truchlit a vidět náš svět, i ten nejtemnější, s duchem a energií proroků z hebrejské Bible. Tito starověcí učitelé varovali, že svět není v rovnováze a že jeho náprava vyžaduje naši pomoc. Ano, truchlíme s nimi, občas pláčeme, ale nepodléháme cynismu, nenávisti a násilí. Truchlíme a zároveň pracujeme na změně….. Výzvou je pamatovat i v oprávněné bolesti a hněvu na to, že odpovídat na urážku urážkou a na křivdu křivdou jen zhoršuje situaci pro všechny.
Přijměte svůj hněv s velkou dávkou něhy. Váš hněv není váš nepřítel, váš hněv je vaše dítě. Je jako váš žaludek nebo vaše plíce. Pokaždé, když máte nějaké potíže s plícemi nebo žaludkem, nemyslíte na to, že je vyhodíte. Stejně tak je tomu i s vaším hněvem. Svůj hněv přijímáte, protože víte, že se o něj můžete postarat; můžete ho přeměnit v pozitivní energii.
Tváří v tvář pohoršení je hněv cenou, kterou platíme za to, že věnujeme pozornost. Je to hněv, který by měl vyjít najevo, protože tváří v tvář nehoráznosti je hříchem se nerozzlobit.
Na místě zkázy se setkáme tváří v tvář s vlastní bezdůvodností. Uvidíme také extrémní chudobu našeho dosavadního pojetí Boha. Krabice, do níž jsme vždy uzavírali posvátno, byla násilím naší ztráty zbořena. Bůh, kterého jsme si vytvořili (s pomocí společnosti, rodiny, církve), utekl. Není divu, že se cítíme opuštění. Není divu, že se zlobíme. Ale ten bůh nebyl Bůh. Naše duše to nyní vědí…. Zármutek je příležitostí k obnovení autentického spojení s Tajemstvím. [1]
Milujeme tedy Boha, když se s ním dělíme o tyto zranitelné stránky svého života. Stejně jako malé dítě uprostřed záchvatu vzteku může křičet „Nenávidím tě, mami!“ jen proto, že ví, že jeho výbuch neukončí jejich vztah, můžeme Bohu vyjádřit své hluboké pochybnosti, hněv nebo frustraci jen proto, že máme ještě hlubší důvěru v Boží lásku….. To, že se o tuto bolest s Bohem dělíme, místo abychom ji zadržovali, se ukazuje jako výraz lásky.
Poté, co jsem celý život před hněvem utíkal, bylo třeba si na něj zvyknout. Všiml jsem si, že mě vztek ani neosvobozuje, ani mi nepřináší lepší pocit. Ale dal mi slova a energii k boji proti bělošské nadřazenosti v sobě a bělošské nadřazenosti ve světě a všem způsobům, kterými bělošská nadřazenost ničila nás i ty, které jsme milovali.