Dvanáctý týden: Přivítání cizince
Biblista Ched Myers píše o významu přistěhovalců v Písmu.
Tóra a solidarita s cizinci
Tóra a proroci varovali Izrael, aby nediskriminoval ekonomické a politické uprchlíky, protože v očích JHWH byl i vyvolený národ „jen cizinci a nájemci“ (3 Moj 25,23). Místo toho se měli chovat důstojně a spravedlivě k „příchozím ve tvém středu“ (Dt 24,14). Tento zásadní ohled na cizince, kteří v zemi pobývají, a výzva k solidaritě s „cizinci“ se naplno projevily v učení a praxi Ježíše z Nazareta. Často citovaným veršem, který to vystihuje, je Matoušovo podobenství o posledním soudu, v němž Ježíš chválí ty, kdo ho přijímají v podobě cizince – a odsuzuje ty, kdo tak nečiní (Mt 25,35-46). [1]
Zranitelné archetypální skupiny jsou: vdovy, sirotci a cizinci
Tři archetypálně zranitelné skupiny jsou běžně jmenovány téměř šablonovitě: vdovy, sirotci a cizinci. Protože nad nimi JHWH „bdí“ (Ž 146,9), mají přirozená práva na obživu (Dt 14,29; 24,19-21; 26,12-13) a lidská práva (Dt 27,19; Ž 94,6). A proroci měří zdraví národa podle toho, jak se zachází s vdovami, sirotky a cizinci (Jeremiáš 7,6; 22,3; Zachariáš 7,10; Malachiáš 3,5)…..
Bůh je v Písmu také zobrazován jako cizinec
Existuje však ještě jedna, teologicky překvapivá charakteristika Písma: od začátku do konce je i Bůh zobrazován, jak vstupuje do našeho světa v podobě cizince, který potřebuje pohostinnost. Jedním z prvních božských zjevení je tajemné zjevení JHWH v podobě „tří hostů“ (Gn 18,1-8). Abraham a Sára jim nabízejí jídlo, pití a přístřeší a jejich pohostinnost je příležitostí k velkému příslibu potomstva, který zahajuje příběh spásy celého národa (Genesis 18,9-10)…..
Bůh je vlastně bez dokumentů a bez státní příslušnosti
Můžeme jít ještě dál: biblický Bůh je důsledně líčen jako „bez státní příslušnosti“ a můžeme důvodně dodat, že bez dokumentů. To je v příkrém rozporu s bohy-patrony říší, které obklopovaly Izrael a které pohodlně žily v královských chrámech. V tradici Exodu nemá Bůh pouště ani jméno, natož „doklady“: přezdívka JHWH znamená „budu, kým budu“ (Ex 3,14). Boží hlas vyzývá Mojžíše ke spiknutí za svobodu od hořícího keře za hranicemi faraonova politického a ekonomického systému a v opozici vůči němu.
Izraelité emigrují z Egypta
Inspirováni a vedeni tímto Bohem prchají Hebrejci z Egypta „ve spěchu“ (Ex 12,33) a putují pouští jako lidé bez právního statusu – jako političtí uprchlíci musí stále.
Autoři evangelií líčí Ježíše jako uprchlíka, který potřebuje pohostinnost:
Druhý zákon v této tradici pokračuje. Evangelijní příběh začíná Ježíšovou rodinou, která prchá před násilím jako političtí uprchlíci, tlačení po Palestině císařskými silami císaře a Heroda (Mt 2; Lk 2). Dospělý Ježíš se charakterizuje nejen jako bezdomovec („lidský nemá kam hlavu složit“, Lk 9,58), ale i jako člověk bez státní příslušnosti. „Mé království není z tohoto světa,“ říká před římským prokurátorem (Jan 18,36). Evangelisté také Ježíše líčí jako stálého příjemce pohostinství, který se někdy dokonce „sám zve dovnitř“ (viz např. Lk 19,5). [2]
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Ched Myers and Matthew Colwell, Our God Is Undocumented: Biblical Faith and Immigrant Justice (Orbis, 2012), 5.
[2] Myers, Our God, 57–58.
Image credit and inspiration: Lucas Dalamarta, Untitled (detail), 2024, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. When engaging with an unknown being we practice holding space for the other and leading with an open heart, even when we don’t know the outcome.