Dvanáctý týden: Přivítání cizince
Teoložka Christine Pohlová se zamýšlí nad biblickou výzvou k pohostinnosti:
Pohostinná společenství mají poklad
Pohl: „Společenství, v nichž je pohostinnost živou praxí, využívají hluboké lidské touhy po sounáležitosti, po místě, kde se mohou dělit o své dary, a po tom, aby si jich lidé vážili. Praxe pohostinnosti odráží ochotu společenství lidí být otevřený druhým lidem a jejich vhledům, potřebám a přínosům. Pohostinná společenství si uvědomují, že jsou bez ostatních lidí neúplná, ale také že mají „poklad“, o který se s nimi mohou podělit.
Pohostinnost je jádrem křesťanského života
Pohostinnost je jádrem křesťanského života, čerpá z Boží milosti a odráží Boží laskavost. V pohostinnosti odpovídáme na přijetí, které nám Bůh nabídl, a opakujeme toto přijetí ve světě. Ačkoli se mnohé současné chápání pohostinnosti omezuje na pohostinství v restauracích a hotelech, kávu a koblihy v kostele nebo dobře naplánované večeře, samotná praxe je z biblického, historického a teologického hlediska mnohem podstatnější a významnější.
Pohostinnost posiluje vnitřní vztahy
Praxe pohostinnosti je důležitá pro společenství, která oslovují druhé a pracují na posílení svých vnitřních vztahů. Pro komunitu je důležitá také praxe pohostinnosti. Ti, kdo přijímají cizince zevnitř společenství, mohou najít přátele, s nimiž se mohou dělit o práci a požehnání, pomoc při udržování perspektivy a příležitosti k odpočinku a obnově. [1]
Kazatelka a aktivistka Sandra Maria Van Opstalová vybízí církev, aby rozšířila pohostinnost z něčeho, co děláme, na vyjádření toho, kdo jsme:
Stojíme o vás a potřebujeme vás
Jaký je tento posun, tato cesta od konání k bytí? Zahrnuje prohloubení vztahu s Duchem svatým i s lidmi, kteří nemusí vypadat jako my nebo sdílet naše zkušenosti. Posun od konání k bytí nám umožňuje stát se plněji společenstvím, k němuž nás Písmo vyzývá. Ačkoli můžeme začít pohostinností, kdy říkáme „vítáme vás“, Písmo nás vyzývá, abychom se od tohoto místa vydali na cestu přes místo solidarity („stojíme při vás“) a nakonec k vzájemnosti („potřebujeme vás“), kde pochopíme, jak hluboce se globální společenství Ježíšových následovníků navzájem potřebuje, aby bylo Božím lidem, kterým jsme podle Písma povoláni být…..
Vzájemnost v každodenním životě
I když máme tendenci považovat tuto cestu od pohostinnosti k vzájemnosti za jednosměrný proces, náš život v Kristu zdaleka není lineární. Ježíš byl příkladem vzájemnosti ve všech směrech: v příbězích, které vyprávěl, ve způsobu, jakým se vztahoval k druhým, a dokonce i ve způsobu, jakým zemřel. Když se církev snaží ztělesňovat vzájemnost ve svém každodenním životě, a zejména v přístupu k přistěhovalcům a uprchlíkům, učíme se společně naříkat, slavit a učit se. To nakonec vede k uzdravení a celistvosti, které Bůh chce pro [Boží] stvoření! A to znamená nejen konat, ale být odrazem Kristovy lásky, k čemuž je církev povolána; svědčit o Kristu nejen slovy, ale i vzájemnou identitou jako údů [Kristova] těla. [2]
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Christine D. Pohl, Living into Community: Cultivating Practices That Sustain Us (Eerdmans, 2012), 159–160.
[2] Sandra Maria Van Opstal, “Beyond Welcoming,” in No Longer Strangers: Transforming Evangelism with Immigrant Communities, ed. Eugene Cho, Samira Izadi Page (Eerdmans, 2021), 69, 83.
Image credit and inspiration: Lucas Dalamarta, Untitled (detail), 2024, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. When engaging with an unknown being we practice holding space for the other and leading with an open heart, even when we don’t know the outcome.