Dvanáctý týden: Přivítání cizince
Otec Richard zpochybňuje způsoby, jakými dovolujeme, aby nás určoval osobní majetek a národní hranice:
Ježíš je Pán
Ježíš mluvil především o Božím království jako o svém definujícím světonázoru. Přesto se naprostá většina křesťanů v dějinách ztotožňovala se svými vlastními, mnohem menšími královstvími, za něž byli ochotni bojovat, zabíjet, vzdávat se a poskytovat sliby naprosté věrnosti. „Císař je Pán“ bylo pro většinu křesťanů spíše mobilizačním heslem než záměrně podvratné vyznání víry: ‚Ježíš je Pán!‘. (Římanům 10,9; 1. Korintským 12,3).
Křesťanská historie je mnohdy jen provinční
Dosavadní dějiny křesťanství byly v drtivé většině a neústupně provinční, etnické a kulturní, mnohem více než „katolické“ či univerzální. Vymezovali jsme se převážně vyloučením než začleněním. Ironií osudu je, že první a druhá světová válka se odehrávaly mezi různými „křesťanskými“ národy Evropy a Spojených států. Jakákoli neochota přiznat si naši trapnou křesťanskou historii odhaluje naši nesmírnou schopnost vyhýbat se a popírat vlastní stín.
Naše pravé občanství je přece v nebi
Hranice států jsou jen libovolné linie a v Božích očích znamenají jen málo: „Národy země jsou jako kapka na okraji vědra, počítají se jako zrnko prachu na váze….. Všechny národy v Božích očích nic neznamenají. Počítají se jako nic a prázdnota“ (Izajáš 40,15.17). Nový zákon to vyjadřuje pozitivněji: „Naše pravé občanství je v nebi“ (Filipským 3,20) a „na této zemi jsme pouhými poutníky a kočovníky“ (Židům 11,13). Můj otec František z Assisi tuto pasáž z listu Židům rád citoval svým řeholníkům, a jak rád bych ji slyšel vášnivě vyslovenou i v naší době.
Co je skutečně naším majetkem? Naše království nebo to Boží?
My se naopak ztotožňujeme se svou půdou, domy a majetkem, jako by vlastnictví a nemovitosti byly ve skutečnosti skutečné! Časem všichni uslyšíme Ježíšovo poselství: „Ty blázne!… Komu teď patří tato hromada, kterou jsi nashromáždil?“. (Lukáš 12,20). Nevidím velký rozdíl v postojích těch, kteří se považují za křesťany, a těch, kteří jsou sekulární a agnostičtí. Většina křesťanského občanstva se zdá být jednoznačně právě zde – na tomto malém kousku velmi neskutečného majetku. Uvědomme si, kde se náš majetek nachází a co je naším skutečným majetkem. Jsou naše jistoty, identita a poklad v našich malých královstvích, nebo ve velkém Božím království? Jak řekl Ježíš, nemůžeme nakonec sloužit oběma těmto náročným pánům (Mt 6,24). [1]
Boží království nahrazuje maše malá království sebe sama
Žádná instituce ani národ nemůže obsáhnout Boží království. Když lidé z jedné strany svých úst zbožně říkají: „Přijď království tvé!“, musí z druhé strany říkat také: „Přijď království mé!“. Boží království nahrazuje a daleko převyšuje všechna království sebe sama, osobní odměny, společnosti nebo národa. Velký obraz Božího království je zřejmý, když je Boží dílo a vůle v centru pozornosti a my rádi zaujmeme své místo v rohu záběru. To je „plnění vůle mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21) a umožňuje to rozvinout větší divadlo života a lásky. [2]
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, “We Have Not Yet Begun to Love: Religion and Immigration,” Radical Grace 24, no. 4 (2011): 3.
[2] Adapted from Richard Rohr, Preparing for Christmas: Daily Meditations for Advent(Franciscan Media, 2012), 14.
Image credit and inspiration: Lucas Dalamarta, Untitled (detail), 2024, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. When engaging with an unknown being we practice holding space for the other and leading with an open heart, even when we don’t know the outcome.