Dvacátý druhý týden: Přijetí stínu Neděle 25. května 2025
Meditace tohoto týdne se zaměřují na stínové já, které je opakujícím se tématem v díle otce Richarda Rohra.
Stín – Pojem od G. Junga
Stínové já je v mé práci zásadním pojmem, který vždy potřebuje počáteční objasnění a definici. Mé chápání stínu pochází především od švýcarského psychoterapeuta Carla Gustava Junga (1875-1961).
Osobní stín – je to co potlačujeme, co popíráme v rodině nebo kultuře
Začněme osobním stínem. Během první poloviny života (a u mnohých i do chronologické druhé poloviny života) si budujeme svou osobnost, své oddělené či falešné já. Velmi zjednodušeně řečeno, jako děti se učíme, které chování vyvolává souhlas a které nesouhlas ze strany rodiny, učitelů a přátel. Pokud chceme mít nad svým životem určitou kontrolu a vytvářet příjemné výsledky, máme tendenci rozvíjet ty věci, které jsou přijatelné, a potlačovat ty, které přijatelné nejsou. Věci, které na sobě potlačujeme nebo popíráme, se stávají naším stínem. Vlastnosti, které „umístíme“ do svého stínu, nemusí být nutně špatné; jsou to prostě ty, které náš rodinný systém nebo kultura neodměňují. [1]
Pokusit se nelpět na idealizované roli sebe sama
Persona (já, které prezentujeme světu) a stín jsou souvztažné pojmy. Náš stín je to, co o sobě odmítáme uznat a co nechceme, aby ostatní vnímali. Čím více jsme si vybranou personu pěstovali a chránili, tím více práce se stínem budeme muset udělat. Proto musíme být obzvláště opatrní, abychom nelpěli na žádné idealizované roli nebo obrazu sebe sama, jako je role ministra, rodiče, lékaře, milého člověka, profesora, morálního věřícího nebo prezidenta té či oné organizace. Jsou to obrovské osobnosti, kterým je třeba dostát, a mnoho lidí uvězní v celoživotní iluzi, že daná role je tím, kým jsou a vším, čím smějí být.
Nafukující se ego je známkou nějakých stínů v pozadí
Čím více jsme připoutáni ke svému chráněnému obrazu sebe sama, tím více stínového já pravděpodobně budeme mít. Podle mých zkušeností je to obzvlášť nebezpečné pro „duchovního vůdce“ nebo „profesionálního věřícího“, protože to zahrnuje takový ego nafukující sebeobraz. Kdykoli jsou duchovní nebo kdokoli z opravdových věřících příliš proti čemukoli, můžeme si být docela jistí, že někde poblíž číhá nějaký stínový materiál. Horlivost často odhaluje něčí příliš potlačený stín.
Náš obraz sebe sama je subjektivní
Náš obraz sebe sama není podstatný ani trvalý; je prostě vytvořen z naší vlastní mysli, touhy a volby – a z preferencí všech ostatních vůči nám! Není vůbec objektivní, ale zcela subjektivní (což neznamená, že nemá reálný vliv).
Ve druhé polovině života je třeba objevit své pravé já a objevit Boha
Pohyb k moudrosti druhé poloviny života má mnoho společného s nezbytnou prací se stínem a vznikem zdravého sebekritického myšlení. Ty jediné nám umožňují nahlédnout za vlastní stín a přetvářku a najít to, kým jsme, „skrytí s Kristem v Bohu“, jak říká Pavel (Kol 3,3). Zenoví mistři tomu říkají „tvář, kterou jsme měli, než jsme se narodili“. Toto já nemůže zemřít, žije věčně a je naším pravým já. Náboženství je vždy nějakým způsobem o objevování našeho pravého já (neboli duše), což znamená také objevování Boha, který je naší nejhlubší pravdou. [2]
Translated with DeepL.com (free version)
Peameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, “Unveiling the Shadow,” Daily Meditations, June 13, 2021.
[2] Adapted from Richard Rohr, Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life, rev. ed. (Jossey-Bass, 2024), 81–83.
Image credit and inspiration: Flavie Martin, untitled (detail), 2022, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. With cautious breath and glimmers of light, we step into the shadow—drawn by the gifts it holds—seeking the clarity and courage to name what hides.