28. týden: Jonáš a Boží skandální milosrdenství-Úterý, 8. července 2025
Autorka Debie Thomasová uvažuje o tom, jak Jonášův příběh zpochybňuje naše představy o Božím milosrdenství:
Jonáš se chová jako soudce
Po svém absurdním mořském dobrodružství Jonáš neochotně uposlechne Boží pokyny a varuje obyvatele Ninive, že jejich zlovolnost bude potrestána. Ale pak se stane nemožné.
Ninivští obyvatelé Jonášovo varování vyslechnou, berou ho vážně a činí pokání. A Bůh, když vidí jejich pokání, změní názor a projeví jim milosrdenství. Jinými slovy, Jonáš káže kázání a jeho shromáždění na něj reaguje!… Člověk by si myslel, že Jonáš bude nadšený. Ale ne. Je rozzuřený a říká to Bohu.
Poté, co vyslechne Jonášovy stížnosti, se Bůh zeptá: „Jaké právo máš se hněvat?“ (Jonáš 4:9).
Jonáš požaduje potrestání
Thomas pokračuje:
Pro Jonáše je tedy Boží otázka směšná. Samozřejmě, že má právo být rozzlobený. Není snad správné být rozzlobený, že Boží milosrdenství se vztahuje i na vrahy? Není snad správné být rozzlobený, když lidé, kteří porušují pravidla, nedostanou zasloužený trest? Není snad správné být rozzlobený kvůli milosti, která je tak bezohledná a marnotratná, že zpochybňuje naše nejcennější představy o spravedlnosti?
Bůh vede Jonáše k soucitu
Bůh Jonáše za jeho hněv nekárá. Místo toho se k němu chová s soucitem. Bůh ho dokonce pobízí v hravém pokusu rozšířit Jonášovy obzory. Bůh chce, aby mrzutý kazatel viděl Ninivany tak, jak je vidí Bůh. Assyřané jsou sice vším, čím je Jonáš považuje – násilní, zkažení a zlí –, ale jsou také něčím víc. Jsou to lidské bytosti stvořené k Božímu obrazu, ale jsou ztracené a zlomené. To, co si zaslouží, není ani tady, ani tam. To, co potřebují, je soucit…
I nepřátelé jsou Boží děti
Bůh vyzývá Jonáše, aby zvážil tvrdou pravdu, že i jeho nejhorší nepřátelé jsou Boží milované děti… Neměl by se Bůh starat o své vlastní? Je správné, že Jonáš je rozhněvaný? Příběh moudře končí bez odpovědi na tyto otázky. Jonáš zůstává stále rozmrzelý…
I my zápasíme se skandální Boží dobrotou
Příliš často jsme také ponecháni, abychom zápasili se skandální Boží dobrotou, dobrotou, která nás volá, abychom se stali nástroji milosti i pro ty, kteří nás nejvíce urážejí. Boží dobrota jemně sonduje pod povrch naší zbožnosti a ptá se, proč často dáváme přednost ospravedlnění před rehabilitací – vězeňským celám a trestům smrti před pohostinností a soucitem. Odhaluje naši malost a lakotu, naši neochotu přijmout radikální příbuznost, ke které nás Bůh volá. Proč se chápeme druhé šance, které nám Bůh dává, i když tyto druhé šance upíráme ostatním? Boží dobrota nás vybízí k odvážnějšímu a riskantnějšímu činu: vydržet pro srdce těch, kteří patří Bohu, ať se nám to líbí, nebo ne.
Boží láska je trpělivá s nepřáteli i s námi
Máme právo být rozhněvaní? Bůh ví, že jediným způsobem, jak odpovědět na tuto otázku a na mnoho dalších podobných, je zápasit s ní až do konce. Bůh se s námi setkává v ringu, s otevřenou náručí, ochotný, shovívavý. Boží ruka spočívá na nás v lásce, i když se chystáme zaútočit. Boží trpělivá láska nás obklopuje a pohlcuje náš hněv do Božího všezahrnujícího já.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Debie Thomas, A Faith of Many Rooms: Inhabiting a More Spacious Christianity (Broadleaf Books, 2024), 169–171.
Image credit and inspiration: Jong Marshes, untitled (detail), 2017, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Beneath the surface we flail, bewildered. Has our heart grown too hard to sense the gentle sun of God’s mercy drawing us up and out?