Jonáš. Neměli bychom i my, národ stovek milionů lidí, kteří „nerozlišují pravou stranu od levé“, naučit se milosrdenství a laskavosti, být pomalí k hněvu a plní lásky a upustit od ukládání tvrdých trestů v rámci našeho sebeospravedlňování?
Příběh proměny
Mužská iniciace. V iniciačních obřadech učíme lidi, že musí nejprve sestoupit, než mohou vystoupit. V moderní psychologické terminologii tomu říkáme smrt ega nebo odděleného já. To, co musí zemřít, je náš pocit oddělenosti, protože s odděleností jde ruku v ruce pocit nadřazenosti. Jakmile se definujeme podle naší národnosti, kultury, náboženství nebo identity, máme pocit, že musíme každou z těchto věcí bránit. Jaká to ztráta energie! Klesáme k nadávání a obviňování; nejenže jsme „číslo jedna“, ale všichni ostatní jsou občané druhé třídy.
Jonáš: náboženství, politika, proroctví
Mnozí z nás mohou mít pocit, že neděláme dost. Můžeme se cítit vyčerpaní a unavení z nesení těžké váhy této univerzální odpovědnosti. Nejsme v tom sami. Vidíme, že i prorok může mít podobné pocity a v reakci na to se snaží utéct před svou odpovědností. Jonáš je jako my. My jsme Jonáš.
Jonášův hněv a náš vlastní
Boží ruka spočívá na nás v lásce, i když se chystáme zaútočit. Boží trpělivá láska nás obklopuje a pohlcuje náš hněv do Božího všezahrnujícího já.
Nedokonalý posel
Jonáš si myslel, že má výlučné právo na pravdu, a proto mohl pohrdat těmi, kterým kázal. Chtěl, aby se mýlili, aby on mohl mít pravdu, ale ve svém hněvu na Ninive a Asyrskou říši nedokázal ocenit Boží touhu nabídnout odpuštění a milost i Jonášovým nepřátelům. Ve skutečnosti dokonce nesnášel, že se připojili k jeho „klubu věřících“. Velmi se snažil přijmout nové „politické“ uspořádání.
Jonášovo znamení
moje čekání
může být požehnáním
a mé truchlení
se stane požehnáním
a náhrobní kámen
bude požehnáním
a nekonečné ticho
mi získá požehnání.
Milosrdný Bůh
Abychom se však tuto lekci naučili, skutečně naučili, musíme podobně jako Jonáš projít milostí a tajemstvím zmatení. Samozřejmě potřebujeme i mnoho dalších milostí – například milost klidného sezení, milost meditace, milost a energii k práci pro mír a k boji za spravedlnost. Ale někdy teprve uprostřed „bouře“, v srdci bouře okolností, které nemůžeme ovlivnit, si konečně uvědomíme něco z úžasného Božího tajemství a také si uvědomíme, jak daleko za vším, co si dokážeme představit nebo v co můžeme doufat, jsou [Boží] plány jak s námi, tak s celým světem.
Útěk před voláním
Důvěřujte Bohu, důvěřujte Duchu svatému, že vás povede do veškeré pravdy. Ujasněte si svůj záměr, že ano, budete následovat, jak jste povoláni, bez výjimky. Stačí, když svůj záměr oznámíte Bohu, a čekejte, až vás Duch svatý povede k naplnění vašeho povolání. [2]
Jediné znamení, které Ježíš nabízí
Velká část mé dřívější práce s lidmi a spiritualitou spočívala v tom, že jsem je učil, jak důvěřovat svému času v břiše velryby, jak tam zůstat, aniž by to potřebovali napravovat, ovládat nebo dokonce plně chápat, a čekat, až je Bůh vyplivne na nový břeh. Říká se tomu „liminální prostor“ a já věřím, že veškerá hloubková transformace se odehrává uvnitř liminálního prostoru. Doufat příliš rychle znamená doufat ve špatnou věc. Břicho velryby je velkým učebním prostorem, a tak není divu, že Ježíš řekl, že je to jediné znamení, které hodlá dát (Lk 11,30). [3]
Odevzdání se daru naší duše
Musíme naslouchat, čekat a modlit se za své charisma a povolání. Většina z nás je opravdu dobrá jen v jedné nebo dvou věcech. Meditace by měla vést k ujasnění si toho, kým jsme, a možná ještě více toho, kým nejsme. Toto druhé odhalení je stejně důležité jako to první. V průběhu let jsem zjistil, že je obtížné sednout si a říct lidem, co není jejich darem. Pro jednotlivce je obvykle velmi ponižující čelit vlastním iluzím a neschopnostem. Nejsme obvykle lidé, kteří mluví pravdu. Nemluvíme pravdu jeden s druhým, ani naše kultura nepodporuje cestu k Pravému Já. Falešné Já se často staví do pozice zbytečných neúspěchů a ponížení.