Druhý týden: Reakce na volání
Podle otce Richarda nám Bůh ukazuje povolání naší duše prostřednictvím duchovní praxe a opuštění pohonu ega:
Svět poskytuje iluzi naplnění
Naše doba si zvykla očekávat uspokojení. Vyrostli jsme v naprosto jedinečném období, kdy mít, vlastnit a dosahovat byly reálné možnosti. Poskytly nám iluzi naplnění – a naplnění nyní – pokud jsme dostatečně chytří, rychlí a dostatečně se modlíme nebo pracujeme na svých cílech či odměnách. [1]
Jsme pohánění naším egem jako Jonáš
Jsem přesvědčen, že knihu Jonáš lze nejlépe číst tak, že Bůh někoho posouvá od pouhého pocitu náboženského zaměstnání nebo kariéry ke skutečnému pocitu osobního povolání, poslání nebo osudu. Je třeba, aby nás „spolkla šelma“ a vzala nás do temného místa hnízdění a vyživování, které nám umožní přejít na hlubší místo zvané osobní povolání. Zahrnuje pohyb od pohánění egem k pohánění duší. Energie je velmi odlišná. Přichází tiše a velkoryse zevnitř. Jakmile přijmeme své povolání, nehledáme plat, odměnu ani postup, protože jsme našli dar své duše.
Jonáše musel Bůh vystrčit z lodi
Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří našli dar své duše, a vždy je radost s nimi pracovat. Je vidět, že nepočítají náklady, ale chtějí jen sloužit a pomáhat. Benediktini mají skupinu, které říkají obláti, což znamená „ti, kteří jsou obětováni“. Přijít se svým životem jako oběť je něco zcela jiného než hledání kariéry, jistoty, postavení nebo titulu. Dokonce i [emeritní vedoucí] vatikánského úřadu pro biskupy se odvážil veřejně přiznat [své] obavy z bujícího kariérismu mezi biskupy po celém světě, kteří usilují o povýšení do vyšších a prestižnějších diecézí. [2] Zní to, jako bychom stále měli Jakuba a Jana, kteří chtějí sedět po pravé a levé straně Ježíšova trůnu (Mk 10,37). Možná, že mladí lidé potřebují začít právě tam, ale je nám jasné, proč je třeba Jonáše vystrčit z lodi. Jinak by se nikdy nedostal do „správného“ Ninive.
Meditace nám pomůže odhalit kým nejsme a kým opravdu jsme
Musíme naslouchat, čekat a modlit se za své charisma a povolání. Většina z nás je opravdu dobrá jen v jedné nebo dvou věcech. Meditace by měla vést k ujasnění si toho, kým jsme, a možná ještě více toho, kým nejsme. Toto druhé odhalení je stejně důležité jako to první. V průběhu let jsem zjistil, že je obtížné sednout si a říct lidem, co není jejich darem. Pro jednotlivce je obvykle velmi ponižující čelit vlastním iluzím a neschopnostem. Nejsme obvykle lidé, kteří mluví pravdu. Nemluvíme pravdu jeden s druhým, ani naše kultura nepodporuje cestu k Pravému Já. Falešné Já se často staví do pozice zbytečných neúspěchů a ponížení. [3]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version),mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Near Occasions of Grace (Maryknoll, NY: Orbis Books, 1993), 1.
[2] See Michael J. Buckley, “Resources for Reform from the First Millennium,” in Common Calling: The Laity and Governance of the Catholic Church, ed. Stephen J. Pope (Washington, DC: Georgetown University Press, 2004), 77.
[3] Adapted from Richard Rohr, Dancing Standing Still: Healing the World from a Place of Prayer (New York: Paulist Press, 2014), 82–83.
Image credit: A path from one week to the next—Jenna Keiper, Untitled Bosque, Benjamin Yazza, Untitled 10, and Untitled 8. Used with permission.Click here to enlarge image.
Just as a bird notices an impulse and takes flight, so we also hear and respond.