Čtrnáctý týden: Jonášovo znamení
Ježíš řekl: „Nebude dáno žádné znamení kromě znamení Jonášova.“ -Matouš 12:39
Otec Richard se zamýšlí nad tím, co měl Ježíš na mysli, když slíbil „Jonášovo znamení“:
Jediné znamení je…
Tato silná Ježíšova jednovětá věta působí poněkud úžasně a do značné míry neslyšně. Dokonce říká, že je to „zlá doba“, která chce něco jiného než prosté znamení proroka Jonáše. Říká, že je to „jediné znamení“, které dá.
….vejít do temnoty, vzdát se kontroly
To je vskutku neuspokojivé. Není to totiž vůbec znamení, ale spíše anti znamení. Vyžaduje, abychom se pustili do břicha temnoty, než poznáme, co je podstatné. Trvá na tom, že duchovní cesta je spíše vzdáním se kontroly než jejím převzetím. Možná dokonce říká, že druzí nás často hodí přes palubu a že na správný břeh se dostaneme spíše díky Boží milosti než díky správnému jednání z naší strany. Je to zjevně velmi znepokojivé a neuspokojivé znamení.
Základ pro víru je identita
Víra je právě nicotná. Není to nic, co bychom mohli dokázat, abychom měli pravdu, nebo co bychom mohli použít k tomu, abychom se dostali někam jinam. Chceme-li něčemu věřit (což je to, čím musíme všichni začít), měli bychom jako křesťané začít nejlépe s jasným základem, identitou a hranicemi. Ale to ještě není víra! To je pouze zajištění základů pro náš osobní skokanský můstek.
Náboženství je fenoménem první poloviny života
Víra je skok do vody, nyní s prožitou zkušeností, že existuje Ten, kdo nás může a chce zachytit – a dovést nás tam, kam potřebujeme. Náboženství je v jistém smyslu nezbytným fenoménem první poloviny života.
Pak je potřeba vydržet temnotu a nechat se v ní proměnit
Víra je mnohem více možná v druhé polovině života, ne nutně chronologicky, ale vždy duchovně. Abychom parafrázovali dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813-1855): „Život je třeba prožít dopředu, ale pochopit ho lze jen pozpátku.“ V tomto smyslu je třeba se snažit o to, abychom se v životě cítili lépe. [1] Jonáš poznal, co Bůh dělá, jak to dělá a jak je správný – až poté, co se vynořil z břicha velryby. Dokud nejprve nevydržel cestu, temnotu, vyplivnutí na pravý břeh – a to vše navzdory svému nejlepšímu úsilí právě těmto věcem se vyhnout -, nemá Jonáš vůbec co předat. Jonáš je skutečně symbolem proměny. Pro Ježíše byl Jonášův příběh nepochybně inspirativní, protože téměř dokonale popisoval to, co se dělo jemu. [2]
Břicho velryby je naše učebna pro proměnu
Velká část mé dřívější práce s lidmi a spiritualitou spočívala v tom, že jsem je učil, jak důvěřovat svému času v břiše velryby, jak tam zůstat, aniž by to potřebovali napravovat, ovládat nebo dokonce plně chápat, a čekat, až je Bůh vyplivne na nový břeh. Říká se tomu „liminální prostor“ a já věřím, že veškerá hloubková transformace se odehrává uvnitř liminálního prostoru. Doufat příliš rychle znamená doufat ve špatnou věc. Břicho velryby je velkým učebním prostorem, a tak není divu, že Ježíš řekl, že je to jediné znamení, které hodlá dát (Lk 11,30). [3]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] See Søren Kierkegaard, journal entry, 1843, in The Journals of Søren Kierkegaard: A Selection, ed. Alexander Dru (London: Oxford University Press, 1959), 127.
[2] Adapted from Richard Rohr, Wondrous Encounters: Scripture for Lent (Cincinnati, OH: St. Anthony Messenger Press, 2011), 31–32.
[3] Adapted from Richard Rohr with Joseph Martos, From Wild Man to Wise Man: Reflections on Male Spirituality (Cincinnati, OH: St. Anthony Messenger Press, 2005), 85.
Image credit: A path from one week to the next—Jenna Keiper, North Cascades Sunrise. Jenna Keiper, Photo of a beloved artpiece belonging to Richard Rohr (Artist Unknown.) McEl Chevrier, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
One of Richard Rohr’s favorite art pieces about the prophet Jonah and the whale.