Jób a tajemství utrpení – Pondělí, 3. srpna 2026
Otec Richard poukazuje na Jóbovo utrpení a zármutek jako na vzor pro nás samotné:
Proklínám život
V hebrejských Písmech nacházíme Jóba, jak prožívá některé z nejběžnějších emocí spojených se zármutkem, včetně popření a hněvu. Prvních sedm dní, které Jób strávil na „hnojišti“ (Jób 2,8) bolesti, prožil v tichosti, což bychom mohli nazvat šokem nebo popřením. Poté se v něm probudil hněv; verš za veršem Jób křičí a proklíná. V podstatě říká: „Tento takzvaný život, který mám, není ve skutečnosti život, Bože, je to smrt. Proč bych tedy měl být šťastný, že jsem se narodil?“
Job se nechtěl ani narodit jak trpěl
Možná někteří z nás už něco takového zažili – byli jsme tak zraněni a zrazeni, tak zdrceni svými ztrátami, že se připojujeme k Jóbovu volání ohledně dne, kdy se narodil: „Ať je ten den temnotou. Ať na něj Bůh na výsostech nemyslí, ať na něj nesvítí žádné světlo. Ať si ho přivlastní mlha a hluboký stín“ (Jób 3,4–5). Je to krásná, poetická metafora. Říká: „Zruš ten den. Ať to není den světla, ale temnoty. Ať nad ním visí mraky, ať na něj dopadne zatmění.“ Zatímco Bůh v Genesis říká: „Ať je světlo,“ Jób trvá na tom: „Ať je tma.“ Den nezrození, protistvoření. Pravděpodobně jsme museli zažít skutečnou depresi, zradu nebo nespravedlnost, abychom takový pocit pochopili.
Chceme kráčet s Jobem bolestí světa?
V každém z nás je část, která tento smutek cítí a vyjadřuje. Ne každý den, díkybohu. Ale pokud jsme ochotni cítit a podílet se na bolesti světa, část nás bude trpět tímto druhem zoufalství. Pokud chceme kráčet s Jóbem, s Ježíšem a v solidaritě s velkou částí světa, musíme dovolit milosti, aby nás tam vedla, jak se události života odhalují. Věřím, že přesně to máme na mysli pod pojmem „napodobování Krista“ (viz Římanům 8:29).
Job se nebojí prožívat negativní pocity
Musíme projít všemi fázemi prožívání, a to nejen tou poslední smrtí, ale i všemi těmi předchozími malými (i ne tak malými) smrtmi. Pokud tyto emocionální fáze obejdeme jednoduchými odpověďmi, pouze se hlouběji zamaskují a projeví se jiným způsobem. Mnoho lidí se to učí tou těžkou cestou – prostřednictvím deprese, závislostí, podrážděnosti a špatně nasměrovaného hněvu –, protože odmítají nechat své emoce volně plynout nebo najít vhodné místo, kde by se o ně mohli podělit. Jób se nebojí prožívat své pocity. Vyjadřuje je a dává jim průchod. Emocím by mělo být dovoleno volně plynout. Nejsou správné ani špatné; jsou pouze ukazateli toho, co se děje.
Učí se vyrovnat s utrpením ve své hlavě
Jsem přesvědčen, že lidé, kteří neprožívají hluboké pocity, nakonec ani hluboce nerozumí. Právě proto, že je Jób ochoten prožívat své emoce, je schopen se vyrovnat s tajemstvím utrpení ve své hlavě, srdci i nitru. Rozumí tomu komplexně, a proto se jeho prožitek smutku stává jak celistvým, tak posvátným.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Job and the Mystery of Suffering: Spiritual Reflections (Crossroad Publishing, 1996), 53, 54–55.
Image Credit and Inspiration: Aurelio Marcelino, untitled (detail), 2022, photo, Surabaya, Indonesia. Unsplash. Click here to enlarge image. In suffering and grief, we are not meant to sit alone. Community gathers around us, holding space and bearing witness together, even when there are no words.