Katolická církev s lidskou tváří

Vrátit Otce do Trojice znamená probudit vědomí odpovědnosti za všechno, co On stvořil a obnovu bratrství. A vrátit Ducha svatého? To je asi to nejtěžší. Znamená to věřit, že Duch svatý skutečně působí skrze každého pokřtěného. Věřit, že Duch svatý je mnohem víc než předpisy. Věřit, že Duch svatý ničí náš strach, nabízí svobodu a otevírá nové obzory. Církev pak bude jeden Boží lid, vysvěcení budou sdílet moc i odpovědnost s laiky. Laici přestanou být ovcemi, i když je to tak pohodlné. Laici budou promlouvat s vědomím, že i skrze ně mluví Duch. Proto nesmí mlčet a utěšovat se zbožnou frází, že Duch svatý si to umí zařídit i jinak.

Teologie synodality – Jiří Šenkýř OFS

Bez proměny srdce a mysli, bez vzájemného přijetí a naslouchání není synodality. „Je-li některý z trinitárních základů podceňován nebo opomíjen, pak dochází k hlubokému narušení proudění životodárné mízy v těle církve. Zapomíná-li se na Boha Otce, ztrácí se ze zřetele společná důstojnost a také misie, které jsou základem společenství. Není-li církev pojímána jako Kristovo tělo, uspořádané společenství věřících, … pak se rozpadá na jednotlivce, kteří si nárokují jedni proti druhým to, že jsou nositeli Ducha. Zapomíná-li se konečně, že církev je chrámem Ducha svatého, stává se z ní tuhá hierokracie, což je výraz odporující ideálu společenství“ (Pottmayer) Synodalita se nerodí z aktivismu, ale je to tajemství, naše bytí, jež se pak jakožto Boží obraz, obraz Trojice stává zviditelněným zřídlem synodality. Buďme odhodlaní žít spiritualitu církve jako společenství.