Teologie synodality – Jiří Šenkýř OFS

Synodialita

Synodalita znamená určitý převrat v církevním myšlení. Od Tridentského koncilu je církev rozdělená na ty, kteří učí, rozhodují (a vládnou) a na ty druhé, kteří naslouchají, poslouchají (a do ničeho nemluví). Naproti tomu Druhý vatikánský koncil učí o církvi jako o jediném Božím lidu (např. LG čl. 32). Jeden je vyvolený Boží lid. Společná je důstojnost. Není v církvi žádná nerovnost vyplývající ze společenského postavení nebo pohlaví. „Všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal. 3, 28). Rozlišení mezi posvěcenými služebníky a ostatním Božím lidem nese s sebou i spojení. Ti, co přijali svěcení ke službě lidu, se nesmí považovat za osoby vyššího společenského postavení, i když někteří bydlí v barokním paláci (papež František se odmítl nastěhovat do Apoštolského paláce a bydlí v Domě sv. Marty). „Tak se celá církev ukazuje jako lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého“ (LG čl. 4). Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého (1 Jan 2, 20 a 27) se nemůže mýlit ve víře (LG čl. 12).

Duch svatý

Duch svatý, působí v každém pokřtěném. Když nasloucháme druhým, dozvídáme se, co skrze ně říká i nám Duch svatý. Abychom mohli naslouchat, musíme se sejít a spolu mluvit. Až na výjimky naše církev takové prostředí nevytváří. Církev je Boží lid na cestě; slovo synodalita znamená „jít po společné cestě, kráčet spolu“. Bez synodality církev nemůže existovat. Není možno kráčet každý sám, ani společně zůstat stát na místě. Církev je obrazem Boží Trojice. Bůh je stále činný, Duch svatý má řešení pro každou situaci. Ježíš žil v kultuře své doby, my žijeme v jiném prostředí. Tajemství společenství mezi námi má svůj pravzor v dokonalém společenství Boha Otce, Syna a Ducha svatého.

Svatá Trojice

Skutečně synodální církev ze všech sil směřuje k tomu, aby byla živoucí ikonou Trojice, která znamená jednotu, nikoliv však uniformitu, znamená rozličnost, nikoliv však rozdělení. Ježíš říká o jednotě s Otcem „já a Otec jedno jsme“ a o rozličnosti „Otec je větší než já“. Jestliže Božské osoby se vzájemně prolínají, jedna přebývá ve druhé, tak to pro nás znamená uplatňovat vztahový způsob pohlížení na svět, společné vnímání všech věcí. Tento princip se promítá do vztahu biskupa ke svému lidu (laici a presbyteři). Biskup má utvářet mínění a postoje své části Božího lidu, nicméně tento lid zase nemůže a nesmí být bez výrazného vlivu na svého pastýře. V prvním tisíciletí církve platila zásada „co se týká všech, musí být se všemi projednáno“.

Církev není totalitou

Církev není demokracií, protože pravomoc biskupa není dána lidem, a současně církev není totalitou, protože biskup nemá rozhodovat bez Božího lidu. Synodální mentalita a procesy by se měly odehrávat na základě tajemného, upřímného a oboustranně pokorného harmonického souznění. „Tajemný soulad mezi věřícími a pastýři, který je ikonou věčného souznění prožívaného v Nejsvětější Trojici“ (SŽC čl. 64). V synodální církvi bude zřetelný obraz otcovství a synovství, což vytváří prostor prodchnutý společným vydechováním Ducha, jenž bude i díky nám vstupovat do světa lidí jakožto Dárce života v plnosti.

Nejprve proměnit sebe

Bez proměny srdce a mysli, bez vzájemného přijetí a naslouchání není synodality. „Je-li některý z trinitárních základů podceňován nebo opomíjen, pak dochází k hlubokému narušení proudění životodárné mízy v těle církve. Zapomíná-li se na Boha Otce, ztrácí se ze zřetele společná důstojnost a také misie, které jsou základem společenství. Není-li církev pojímána jako Kristovo tělo, uspořádané společenství věřících, … pak se rozpadá na jednotlivce, kteří si nárokují jedni proti druhým to, že jsou nositeli Ducha. Zapomíná-li se konečně, že církev je chrámem Ducha svatého, stává se z ní tuhá hierokracie, což je výraz odporující ideálu společenství“ (Pottmayer) Synodalita se nerodí z aktivismu, ale je to tajemství, naše bytí, jež se pak jakožto Boží obraz, obraz Trojice stává zviditelněným zřídlem synodality. Buďme odhodlaní žít spiritualitu církve jako společenství.

Pod čarou

Pozn. Tento text vznikl převážně jako výpisky z úvodní studie ke knize Mezinárodní teologické komise „ Synodalita v životě a poslání církve“ od Ctirada Václava Pospíšila a Veroniky Řehákové. Knihu vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2021 jako eknihu. Zkratky: LG = Lumen gentium, konstituce II. vatikánského koncilu, SŽC = Synodalita v životě a poslání církve (dokument Mezinárodní teologické komise), presbyter = vysvěcený služebník, kněz (Pospíšil doporučuje užívat toto označení).

Categories: Synodialita

1 thought on “Teologie synodality – Jiří Šenkýř OFS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.