Milovat v čase vyhnanství

Modlitební exil

Pouštní stařec Atanáš (asi 300-373) popsal každodenní hodiny strávené zpěvem žalmů jako prospěšné pro výuku biblických dějin a proroctví, pro výchovu a zrání citů a pro proměnu toho, jak zpěvák chápe biblická slova, a dokonce i Boha: 
Člověk, který žalmy slyší, když je zpívá, je jejich slovy hluboce dojat a proměněn. Stávají se zrcadlem, v němž vidí svou duši. Cokoli nám způsobuje zármutek, se při zpěvu žalmů uzdraví, a cokoli nám způsobuje klopýtnutí, se objeví. Je to, jako byste Žalmy napsali vy sami. Stávají se tvými vlastními písněmi.

Proměňující síla lásky

Napsání vlastní modlitby nářku vám může umožnit vyjádřit slovy všechny pocity, které máte v souvislosti se smrtí vašeho blízkého nebo s národní či celosvětovou krizí, při níž přichází o život mnoho lidí. Může vám pomoci zůstat naladěni na pocity ztráty, strachu a hněvu, místo abyste vůči nim otupěli.

Pouštní mystikové

V těchto nejstarších mnišských tradicích tedy žalmy – ať už zpívané o samotě, nebo ve shromáždění – tvořily základ nejen pro oslavu a hlásání, ale i pro vstup do kontemplativní modlitby a dílo vnitřní proměny soustředěním mysli do slov žalmu. Staly se hlavním stavebním kamenem, jehož prostřednictvím se dosahovalo a udržovalo anamnézy, živé paměti.