Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Každému z nás je dána Kristova mysl a schopnost předávat tento dar ostatním. Stačí si to jen uvědomit, být vděční a sdílet svou jedinečnost se světem kolem nás. Kristus nás povzbuzuje, abychom činili to, co činil on – abychom jednali svobodně a projevovali svůj dar v každém jedinečném okamžiku našeho života. (Sally K.Severino)
Jak by vypadal svět, kdyby křesťané skutečně věřili v pokorného Boha? Kdyby následování Boha chudoby a pokory vedlo k tomu, že by se vzdali svých názorů, předsudků a soudů, aby mohli být otevřenější k tomu, milovat druhé tam, kde jsou, stejně jako Bůh? František putoval po světě ve stopách Krista, ne proto, aby se podobal Kristu, ale protože to byly stopy božské pokory. Objevil, že Bůh v lásce sestupuje, aby se s námi setkal tam, kde jsme, a našel Boha v těch nej neočekávanějších podobách…( Ilia Delio)
Ego preferuje dualistický světonázor, kde jsou špatní lidé věčně trestáni a dobří lidé (jako jsme my) jsou plně odměněni. Duše ale nepotřebuje vidět trestané ostatní, aby byla šťastná! Proč by se někomu líbila představa, že je někdo mučen na věky? Jaký druh psychiky nebo duše může odsoudit ostatní k pekelnému ohni? Určitě ne Boží Láska.
Když můžeme plným hlasem říci: „Ty jsi Bůh mého srdce, můj Bůh a můj podíl navždy“ [Žalm 73:26], pak můžeme otevřít oči a vidět, že Bůh, kterého hledám, je již ve mně … a v tobě. Již jsme jedno.
Na Velký pátek oplakáváme Ježíšovu smrt a zároveň žijeme v naději, že smrt nemá poslední slovo v našem osudu. Rodíme se s touhou, přáním a hlubokou nadějí, že by to, čemu se říká život, mohlo nějak trvat věčně. Je to předtucha něčeho věčného, co už je v nás. Někteří by to nazvali duší. Křesťané by to nazvali přebývající Boží přítomností. Je to Bůh v nás, který nás nutí po Bohu toužit a hledat ho.
R.Rohr: Zdá se, že milující lidé, které jsem potkal po celém světě, vědí, že pokud je to vůbec láska, musí to být láska pro všechny. Jakmile ji začneme rozdělovat, nejsme na velkém poli lásky.
Jakmile přestaneme očekávat, potřebovat nebo vyžadovat, aby něco nebo někdo byl dokonalý, jsme mnohem šťastnější. Prokazujeme tím službu sobě i světu. Není snadné to dělat jinak než skrze život a milost Boží, která námi proudí.
R.Rohr: Abychom si uvědomili Boží milující přítomnost v našem životě, musíme přijmout fakt, že lidská kultura je v masovém hypnotickém transu. Jsme náměsíčníci. Všichni velcí náboženští učitelé poznali, že my lidé přirozeně „nevidíme“; musíme se to naučit. Ježíš dále říká: „Je-li tvé oko zdravé, je celé tvé tělo plné světla“ (Lk 11,34).
Milost nelze chápat podle nějaké knihy zásluh a záporů. Nelze se jí držet podle vzorců kupování, prohrávání, vydělávání, dosahování nebo manipulace, podle kterých bohužel žije většina z nás. Milost je doslova „k mání“. Je to Bůh, který věčně rozdává Boha – za nic, kromě samotného dávání. Věřím, že milost je životní energie, díky níž kvetou květiny, zvířata s láskou vychovávají svá mláďata, děti se usmívají a planety zůstávají na svých oběžných drahách – bez jakéhokoli dobrého důvodu kromě samotné lásky.
Sedět s Mechthildou a číst ji znamená být uchvácen krásou toho, co říká. Znamená to sedět v tichu a prosit Boha, aby prohloubil naši schopnost uvědomit si, jak se láska, o níž ona mluví, už v nás rozvíjí a jak jí být věrní a nést ji po celý den.