Terezie z Lisieux: Cesta lásky – Středa, 30. září 2026
Tehdy k němu přiváděli děti, aby na ně vložil ruce a modlil se za ně. Učedníci se ostře ohradili proti těm, kteří je přiváděli, ale Ježíš řekl: „Nechte děti přijít ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království nebeské.“ —Matouš 19,13–14
James Finley rozebírá, jak Terezie z Lisieux chápala naše povolání být jako „malé děti“:
Terezie od Dítěte Ježíše
Terezie vstoupila do kláštera v patnácti letech a o několik měsíců později zahájila noviciát, což znamená, že přijala hábit karmelitánky v klaustrovém řádu. Zvolila si řeholní jméno Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté tváře….
Dětské vlastnosti v dospělosti
Tereziin důraz na dětství a Ježíška ve svém učení vůbec nenaznačuje, že bychom neměli dospívat v dospělé, ale spíše ukazuje, že existují určité dětské vlastnosti, které jsou podstatou duchovní zralosti. Jak můžeme my, jako dospělí, pěstovat tyto dětské vlastnosti jako způsob, jak prohloubit naši zkušenost a odezvu na Boží přítomnost v našem životě?
Naprostá důvěra v Boží náruč
Terezie ve své autobiografii píše: „Ježíš se uráčil ukázat mi cestu, která vede k této Božské peci, a touto cestou je odevzdání se jako malé dítě, které bez strachu spí v náruči svého otce.“ [1] Nazývá to Božskou pecí – a podobně hovoří i jiní mystici –, abychom si představili rozžhavenou pec. Když na kamna kápnete kapku vody, zmizí. Je to tak hluboká láska a naprostá důvěra, že veškerý strach zmizí. Bůh nás nekonečně miluje a drží nás v nekonečné lásce, která zcela a naprosto přesahuje jakýkoli zdroj strachu, jakýkoli zdroj smutku. Dítě je jako miminko v naprosté důvěře a bezpečí, které klidně spí v Božích náručích. Odpočíváme uprostřed strachu, uprostřed smutku, ale jsme zakotveni v této lásce, která přesahuje strach i smutek.
věčně milované dítě
Je to náš věčný osud: věčná jednota s věčnou Boží láskou jako milovaný. Pro Terezii spočívá způsob, jakým do tohoto tajemství vstupujeme na základě zkušenosti, v jeho přijetí. Musíme ho však přijmout tak, jak ho přijímá malé dítě. Je dobré, když se snažíme to přijmout, ale dokud se o to snažíme, ještě to nepřijímáme tak, jak to přijímá dítě. Když rodiče milují své dítě, dítě se nesnaží přijmout, že je milováno. Dítě je milováno, protože děti jsou mezi námi projevem přijetí. Právě to dělá děti tak okouzlujícími a právě to činí týrání dětí tak bolestivým a hlubokým…
být přijati a přijmout
Zdá se mi, že otázka v reakci na Terezino učení zní: „Jak se můžeme naučit překročit pouhé snažení a dospět k činu přijetí?“ Myslím, že právě proto se Terezina duchovní cesta nazývá „malá cesta“. Není to velký, ohromující zážitek. Jde o to naladit svá srdce na takovou jemnost, aby se v nás uskutečnila svrchovanost této lásky.
Prameny:
[1] Story of a Soul: The Autobiography of St. Thérèse of Lisieux, trans. John Clarke, 2nd ed. (ICS Publications, 1996), 188.
Adapted from James Finley, “Thérèse of Lisieux: Session 2,” Turning to the Mystics, season 13, ep. 4 (Center for Action and Contemplation, 2026), podcast. Available as MP3 audio download and PDF transcript.
Image credit and inspiration: Annie Spratt, untitled (detail), 2020, photo. Unsplash. Click here to enlarge image. These little flowers remind us of the beauty of small acts of love, an invitation to recognize the little way.