Návrat domů – Neděle, 11. října 2026
Odevzdat se Bohu znamená vrátit se domů ke svému pravému já.—Ilia Delio
Otec Richard Rohr uvažuje o tom, jak duchovní cesta „návratu domů“ vyžaduje udržovat rovnováhu mezi minulostí a budoucností:
Všichni jsme byli nebo jsme někde doma
Archetypální představa „domova“ směřuje zároveň dvěma směry. Směřuje zpět k původnímu náznaku a ochutnávce sjednocení, která začíná v těle naší matky. Všichni pocházíme z nějakého druhu domova – někdy i špatného –, který zasazuje základní semínko možného a ideálního ráje. Směřuje také vpřed a pobízí nás k uvědomění si, že tento náznak a ochutnávka sjednocení mohou být ve skutečnosti pravdivé. Vede nás jako vnitřní kompas nebo naváděcí zařízení. V Homérově Odysseji je to ten samý domov, ostrov Ithaka, který je zároveň začátkem i koncem cesty. Carl Jung nabídl tento stručný, zásadní postřeh: „Takzvaný život je krátkou epizodou mezi dvěma velkými záhadami, které jsou však jedno.“ [1]
Všichni po domovu toužíme
Nějakým způsobem je konec v počátku a počátek směřuje ke konci. Říká se, že i děti, které prožily smutné nebo týrané dětství, stále touží po „domově“ nebo „matce“ v nějaké idealizované podobě a stále se touží nějak vrátit, možná jen proto, aby to tentokrát udělaly správně. Co se tam děje? Věřím, že Jedno Velké Tajemství se zjevuje na počátku a navždy nás láká vpřed k jeho plnému uskutečnění. Většina z nás se nedokáže zbavit tohoto vštípeného slibu. Někteří by tento naváděcí mechanismus nazvali svou duší, jiní by ho nazvali v nás přebývajícím Svatým Duchem a někteří by to možná nazvali prostě nostalgií nebo snem. Vím jen to, že to nelze ignorovat. Volá nás to zároveň zpět i vpřed, k našim základům i k naší budoucnosti. Cítíme to také jako milost vycházející z našeho nitra a zároveň z něčeho, co je nad námi. Duše žije v takovém věčně hlubokém čase. Nedávalo by smysl, že by Bůh do nás zasadil touhu po tom, co nám již chce dát? Jsem si tím jistý.
Bůh nás volá domů
Abychom tomu lépe porozuměli, podívejme se na výstižné slovo „stesk po domově“. To obvykle evokuje něco smutného nebo nostalgického, prázdnotu, která hledá uspokojení buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Já ho používám zcela jiným způsobem. Domnívám se, že jsme zároveň posíláni i přitahováni tou samou silou, což je přesně to, co křesťané míní, když říkají, že Kosmický Kristus je alfa i omega. Zdá se, že nás vpřed pohání i volá jakýsi hluboký stesk po domově. Existuje v nás přirozená a toužebná nespokojenost, která nás zároveň posílá i přitahuje vpřed, a pramení z našeho původního a radikálního spojení s Bohem. To, co se jeví jako minulost a budoucnost, je ve skutečnosti tentýž domov, tentýž volání a tentýž Bůh, pro něhož „tisíc let je jako jeden den“ (Žalm 90,4) a jeden den jako tisíc let.
Prameny:
[1] C. G. Jung, Selected Letters, 1909–1961, ed. Gerhard Adler (Princeton University Press, 1984), 77.
Adapted from Richard Rohr, Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life, rev. ed. (Jossey-Bass, 2024), 55–56.
Image credit and inspiration: Andrew Wong, untitled (detail), 2022, photo, Penang, Malaysia. Unsplash. Click here to enlarge image. The inner sanctum is always with us, shedding light on who we are, our journey with and to the divine.