Dvacátý šestý týden: Svatý nářek
Blahoslavení, kdo truchlí, neboť oni budou potěšeni. -Matouš 5,4
Otec Richard věnoval mnoho let své služby práci s muži a zdůrazňoval význam truchlení.
Mužské rekolekce a smutek
Na mužských rekolekcích vždy klademe důraz na práci se smutkem. Slzy mají terapeutický, uzdravující význam. Nepochybně je to pravda, i když studujeme, co je v slzách. Mluvíme o soli v slzách, ale nyní se objevují důkazy o vyplavených toxinech. Není pláč vlastně nezbytný? Kromě toho ovšem Ježíš popisuje stav těch, kdo pláčou, kdo mají nad čím truchlit. Cítí bolest světa. Ježíš říká, že ti, kdo umí truchlit, kdo umí plakat, jsou ti, kdo pochopí.
Pláč umožní lépe poznat Boha
Mnozí křesťané si myslí, že Boha poznáváme prostřednictvím své mysli. Tělesná teologie, teologie těla, však naznačuje, že pláč nám možná umožní poznat Boha mnohem lépe než prostřednictvím myšlenek. V tomto blahoslavenství Ježíš chválí plačící třídu, ty, kteří dokáží vstoupit do solidarity s bolestí světa a nesnaží se z ní vymanit. Pláč nad naším hříchem a hříchem světa je zcela jiný způsob než sebenenávist nebo nenávist k druhým. „Režim pláče“ nám umožňuje nést tragickou stránku, nést bolest světa, aniž bychom hledali viníky nebo oběti. Místo toho si uvědomujeme smutnou realitu, v níž jsou obě strany uvězněny. Boží slzy jsou vždy za všechny, za naše všeobecné vyhnanství z domova. „Je to Ráchel, která pláče pro své děti a odmítá se nechat utěšit“ (Jeremiáš 31,15).
Dar slz – František a Klára
Může se to zdát směšné a je to kámen úrazu zejména pro mnoho mužů v naší kultuře. Mladým mužům se často říká, že nemají plakat, protože bychom pak vypadali zranitelně. A tak my muži – a mnohé ženy také – své slzy tlumíme. Musíme všechny mladé lidi naučit plakat. V druhé polovině svého života jsem pochopil, proč svatí František a Klára tolik plakali a proč svatí mluvili o „daru slz“. [1]
Esejista Ross Gay popisuje dar, který zažil, když se jeho otec v pozdějším věku otevřel tomuto „režimu pláče“:
Pláč starého muže
Můj otec … začal pravidelně plakat zhruba v době, kdy byl v mém věku. Kdo ví přesně proč: zhruba v té době mu zemřel mnohem mladší bratr. Stejně jako jeho milovaný strýc. Dostal cukrovku. Stárnul. Kdo ví, co ještě. Každopádně se měnil a plakal u televizních pořadů nebo špatných filmů, bratrovy svatby, té správné písničky. Zvedal brýle, aby si utřel slzy, jako to udělal tam na konci. Skoro si to dokážu představit. Jeho jemná tvář jako by zářila, pihy jako semínka na povrchu půdy. Možná se i trochu usmíval, když někdy plakal, můj otec. Rozpadal se, stával se svým nejzářivějším, nejpotřebnějším. A já nevěděl, že mi ukazuje, jak udělat totéž. [2]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Jesus’ Alternative Plan: The Sermon on the Mount (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 1996, 2022), 139–140.
[2] Ross Gay, Inciting Joy: Essays (Chapel Hill, NC: Algonquin Books, 2022), 228–229.
Image credit and inspiration: Siim Lukka, untitled (detail), 2017, photo, Estonia. Unsplash. Click here to enlarge image. We make room for our personal and collective grief by letting the sorrow burn through.