Devatenáct týdnů: Světelná tma, Prohloubení lásky
Co nejvíce potřebujeme
chceme-li dosáhnout pokroku
je mlčet
před Bohem
ačkoliv máme chuť
a náš jazyk může mluvit
Nejlepší řečí
je naslouchat
jeho tiché lásce.
–Jan od Kříže, Říká světlo a lásku, trans. Mirabai Starr
Jan od Kříže popisuje pochybnosti, které narušují duši v temné noci, kdy chybí jakýkoli smysl pro poznání Boha .
Mirabai Starr překládá z Janova klasického díla Temná noc duše:
Duše má podezření, že se ztratila
Hluboké utrpení duše v noci smyslů nepochází ani tak z vyprahlosti, kterou musí snášet, ale z tohoto rostoucího podezření, že ztratila cestu. Myslí si, že veškeré duchovní požehnání skončilo a že ji Bůh opustil. Ve svatých věcech nenachází ani oporu, ani potěšení. Je stále unavenější a marně se snaží praktikovat triky [modlitební praktiky], které dříve přinášely výsledky.
Jan od Kříže povzbuzuje ty, kdo prožívají tuto temnou noc, aby důvěřovali tichu, které přichází, když se vzdáme potřeby mluvit k Bohu vlastními slovy:
A přitom stačí se ponořit do ticha
Tohle není čas na diskurzivní rozjímání. Místo toho se duše musí odevzdat do klidu a ticha, i když je přesvědčena, že nic nedělá a ztrácí čas. Mohla by se domnívat, že tento nedostatek touhy o čemkoli přemýšlet je jistým znamením její lenosti. Ale prostá trpělivost a vytrvalost ve stavu beztvaré modlitební usebranosti, zatímco nic nedělá, dosahuje velkých věcí.
Uvolnit se od přemýšlení a rozjímání
Jediné, co je zde zapotřebí, je uvolnit její duši, nezatíženou, nechat ji odpočinout si od myšlenek a vědomostí, přestat se trápit přemýšlením a rozjímáním. Duše se musí spokojit s láskyplnou pozorností vůči Bohu, bez rozčilování, bez námahy, bez touhy ho zakusit nebo pocítit. Tato nutkání duši pouze zneklidňují a odvádějí ji od pokojného ztišení a sladké lehkosti, která je vlastní nabízenému daru kontemplace.
Odevzdat se do sladké důvěry
Duše může mít i nadále výčitky svědomí, že ztrácí čas. Může si říkat, zda by nebylo lepší dělat něco jiného, když při modlitbě nemůže na nic myslet ani nic aktivovat. Nechť tyto pochybnosti snáší klidně. Nyní není jiná cesta k modlitbě, než se odevzdat této sladké lehkosti a šíři ducha. Pokud se duše snaží zapojit své vnitřní schopnosti, aby něco vykonala, promarní dobrotu, kterou jí Bůh vštěpuje skrze pokoj, v němž prostě spočívá. . . .
kontemplace
Nejlepší, co může duše udělat, je nevěnovat pozornost tomu, že jí činnost jejích schopností uniká. . . . Potřebuje se dostat z cesty . V pokojné hojnosti ať nyní řekne „ano“ vnuknuté kontemplaci, kterou ji Bůh obdarovává . . . . Kontemplace není nic jiného než skrytý, pokojný a láskyplný příliv Boha. Pokud je mu dán prostor, roznítí duši v duchu lásky.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)
Prameny:
John of the Cross, Dark Night of the Soul, trans. Mirabai Starr (New York: Riverhead Books, 2002), 67, 68–69, 70.
Image credit: Jenna Keiper, Untitled Window (detail), 2021, photograph, New Mexico, used with permission. Dorothea Lange, Village Dwelling (detail), 1936, photograph, Library of Congress, public domain. Jenna Keiper, Untitled Window II (detail), 2021, photograph, New Mexico, used with permission. Jenna Keiper and Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: The house in the center image is shut against the harsh sun. It is closed and dark inside. Yet darkness can hold deep beauty and its own kind of light, creating conditions for healing and illumination. After our dark night we may be invited to gently lift the blinds.