47-jpg

Vděčnost se musí trénovat        

Čtyřicátý sedmý týden: Vděčnost

Kristi Nelsonová je ředitelkou organizace A Network for Grateful Living, kterou založil benediktinský bratr David Steindl-Rast s přáteli. Sdílí svůj vlastní příběh o tom, jak se naučila přijmout vděčnost jako způsob života:

„Kdy mi bude líp?“, zeptala jsem se doktora. Odpověděl: „To nevím.“

Network for Grateful Living
Kristi Neslon -Network for Grateful Living

Ve 33 letech mi byl diagnostikován Hodgkinův lymfom ve čtvrtém stadiu, který metastázoval do páteře. Po 18 měsících hospitalizací, operací, chemoterapií a léčby jsem se svého onkologa zeptala: “Kdy budu z nejhoršího venku?” Odpověděl mi: “Nevím. Odpověděl mi: “Nikdy nebudete z nejhoršího venku.” Když jsem tak tvrdě pracoval na tom, abych zůstala naživu, nechápala jsem míru nejistoty a boje, která se pojí s tím, že jsem přežila. Pochopení, že můj život bude vždycky probíhat jen s výhradou “prozatím”, bylo vystřízlivění. Přemýšlela jsem o mnoha věcech: Jak mám dál žít tímto způsobem? Na co se mohu spolehnout? … Jak mám žít, když očekávám smrt?

Začala jsem si vážit každé chvilky života i všech maličkosti plnými doušky

Prvních několik let nejistoty a remise mi ostře ukázalo požehnání mého života. Byl jsem v režimu super nasávání – každá zkušenost byla nasycena novým významem a já jsem vše plně vstřebávala. Neznala jsem jiný způsob, jak prožívat chvíle, které jsem měla, než každou z nich co nejvděčněji vítat. Nebyla jsem si jistý, kolik času mi ještě zbývá, ale byla jsem ohromena každým okamžikem, každým člověkem a každou věcí. Být vděčný bylo prvních pár let poměrně snadné a objevné. Probouzela jsem se v pokoji zalitém světlem, slyšela zpěv ptáků a všimla si, že stále dýchám. . . . Mohla jsem položit obě nohy na podlahu a volně dojít do kuchyně, kde jsem si mohla uvařit šálek čaje. Stačilo to k tomu, abych každý den začínala se slzami radosti. Stačilo mi být naživu.

Možná stejně jako mnozí z nás se i Nelsonová se stabilizací zdravotního stavu stala “imunní” vůči spontánní každodenní vděčnosti:

Ale časem jsem chtěla stále víc a stávala se víc a víc nespokojenou

Ale časem se všechny ty úžasné důvody k vděčnosti zařadily mezi samozřejmosti. Začala jsem být zdravá a zaměstnaná. Začala jsem se honit za cíli a naplněním, které slibovaly. Mučednicky jsem se věnoval práci, stěžovala si na věci, jako je doprava, moje váha a nachlazení. Nemilosrdně jsem se srovnávala s ostatními, podlehla maloobchodní terapii a dluhům a trpěla stresem. S každým dalším rokem jsem si vybudovala jakousi toleranci k vděčnosti – to, co mi dříve stačilo, jsem v honbě za tím, abych měla víc, nechala ležet ladem. Když jsem podvedla smrt, začala jsem podvádět i život.

Zjistila jsem, že vděčnost se musí trénovat

Po několika náročných letech, dramatických probuzeních a svém podílu na duchovním utrpení jsem si uvědomila, že udržet si vděčnou perspektivu je náročné. . . . Schopnost vděčné perspektivy je sval, který jsem si musela vybudovat a používat, a stále o něj musím denně pečovat a starat se o něj. . . . Cvičení v pohledu na svět vděčnýma očima a s vděčným srdcem je samo o sobě nádherným cílem.  

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel:

Prameny:

Kristi Nelson, Wake Up Grateful: The Transformative Practice of Taking Nothing for Granted (North Adams, MA: Storey Publishing, 2020), 1–2, 3.

Image credit: Aaron Burden, Untitled (detail), 2022, United States, photograph, Unsplash. Vidar Nordli-Mathisen, Laughing Nuns (detail), 2018, Italy, photograph, Unsplash. Aaron Burden, Untitled (detail), 2022, United States, photograph, Unsplash. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.

Image inspiration: Thank you, Spirit, for life. Thank you for shared joy. Thank you for beauty. Amen

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *