Touha po modlitbě, stejně jako každá jiná duchovní touha, je již částečně dílem Ducha svatého v nás.
Nejde o to něco vytvářet nebo čekat, že něco přijde zvenčí, ale nechat již přijatý dar, aby se rozvíjel.
Modlitba je společenství a setkání s Bohem. Můžeme se na setkání připravit, čekat, „bdít a neumdlévat“, ale sami toto setkání neuskutečníme. Člověk se tak nemůže zbavit dojmu, že se neumí modlit. Pokud si myslíme, že se umíme modlit, je to možná znamení, že si dáváme více záležet na tom, co děláme při modlitbě my, než na tom, jak ji přijímáme od Ducha svatého… A naše očekávání není očekáváním, že na konci času modlitby budeme spokojeni, ale očekáváním setkání, jehož podmínky nezávisí zcela na nás. Neumíme se modlit, protože si modlitbu nemůžeme osvojit. Je to projev Ducha svatého v našem srdci, který působí pravou modlitbu (srov. Řím 8,26). Tím rychleji se dostaví v modlitbě krize, čím víc si myslíme, že sami dosáhneme „hmatatelného“ výsledku
Naše očekávání, naše vytrvalost, je to, co můžeme dát. A opíráme se přitom o Boží zaslíbení, že Bůh v nás vykoná své dílo, právě tak jako o znamení a první dary Ducha svatého v našich srdcích (srov. Řím 8,24.
Převzato z Rakouského Karmelu: Teresianischer Karmel in Österreich