Sedmnáctý týden: Odpoutání
Bůh žádá pouze to, abyste se mu klidili z cesty a nechali Boha, aby byl Bohem ve vás. -Mister Eckhart, kázání na 1. Jana 4,9
Otec Richard popisuje duchovní disciplínu odpoutání jako praxi „nechat jít“:
Smrt falešného já vede ke svobodě
U lidí, kteří jsou větší než život, s nimiž jsem se setkal, jsem vždy našel jednoho společného jmenovatele: v jistém smyslu všichni zemřeli dříve, než zemřeli – a proto jsou také větší než smrt! Zamyslete se nad tím, prosím. V určitém okamžiku byli přivedeni na okraj svých soukromých zdrojů a toto zhroucení, které jistě připomínalo smrt, je přivedlo k většímu životu. Prošli smrtí svých různých falešných já a vyšli na druhé straně s vědomím, že smrt jim už nemůže ublížit. Propadli se do Velké lásky a Velké svobody – kterou mnozí nazývají Bohem.
Ale neumíme překonat strach z odpoutání
Po většinu historie se cesta skrze smrt do života vyučovala v posvátném prostoru a rituální formě, která tento proces objasňovala, destilovala a zkracovala. Dnes se mnoho lidí nenaučí, jak překonat svůj strach ze zmenšení, i když na ně hledí nebo je jemně vyzývá. Tato nedostatečná příprava na „přechod“, absence výcviku v práci se smutkem a v odpouštění a naše neschopnost svěřit se většímu životu přispěly k duchovní krizi naší kultury.
Jde o to odpoutat se od pomíjivého, abychom se mohli připoutat k podstatnému
Každá velká spiritualita je o odpouštění. Místo toho jsme z ní udělali záležitost přijímání, dosahování, výkonu, vítězství a úspěchu. Pravá spiritualita odráží paradox samotného života. Učí nás odpoutat se i připoutat: odpoutat se od pomíjivého, abychom se mohli připoutat k podstatnému.
Je potřeba výcvik
Pokud však nezískáme dobrý výcvik v odpoutání, můžeme se upnout k nesprávným věcem, zejména k vlastnímu sebepojetí a jeho touze po bezpečí. [1]
Už se tolik pádů nebojím
Pokaždé, když se naučím opustit to, co jsem považoval za nezbytné pro své vlastní štěstí, vždy se ocitnu na větším místě, ve větším prostoru, v hlubším spojení, ve větší radosti. Je mi líto, že vám to nemohu dokázat předem. Poznáme to až po tom, co se to stane. V mládí jsem četl všechny možné knihy v domnění, že když pochopím dobrou teologii, dobrou filozofii, dobrou psychologii, budu vědět, jak žít takzvaně dokonalý život, a ukáže mi to, jak otevřít dveře přede mnou.
.Pádem jsem objevil a sám sebe
Nyní, v posledním období svého života, si uvědomuji, že to, co je přede mnou, je stále z velké části temnota – ale na tom už nezáleží. To proto, že mě propuštění naučilo, že se mohu ohlédnout zpět, ne dopředu, zpět na minulost svého života a mohu pravdivě říci: „Co jsem kdy ztratil tím, že jsem zemřel? Co jsem kdy ztratil ztrátou?“ Znovu a znovu jsem padal vzhůru. Pádem jsem našel. Pádem jsem objevil a sám sebe v těchto pozdějších letech svého života stále překvapuji, že je to pravda. [2]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Essential Teachings on Love, selected by Joelle Chase and Judy Traeger (Maryknoll, NY: Orbis Books, 2018), 199.
[2] Adapted from Richard Rohr, The Art of Letting Go: Living the Wisdom of Saint Francis (Boulder, CO: Sounds True, 2010).
Image credit: A path from one week to the next—Margi Ahearn, Exercise on Grief and Lamentation. McEl Chevrier, Untitled. CAC Staff, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.