Hledání naděje v hlubinách deprese        

Dvacátý první týden: Deprese a duchovní uzdravení          

Diana Gruverová píše o hledání útěchy a naděje prostřednictvím druhých, kteří sdílejí své zkušenosti:  

Příběhy druhých mi pomáhali pochopit sebe sama

Když jsem se prodírala obdobím deprese… zjistila jsem, že příběhy a přítomnost ostatních, kteří depresi zažili, jsou neocenitelné. Zaslechnu náznak něčeho, co poznávám – odbočku, metaforu, vodítko, které ukazuje na ty stopy, jež zanechala temnota – a zaměřím se na ně. Myslím, že je tu někdo, kdo to ví, někdo, kdo tomu rozumí. I oni prošli údolím stínu deprese….. 

Nejsem pak v izolaci

Připomínají mi, že nejsem jediná, kdo touto cestou kráčí, že tato zkušenost není cizí. Lež, že “tohle určitě nikdo nezažil”, je přerušena pravdou, že ostatní to ve skutečnosti zažili, a jejich přítomnost mi dává pocit menší izolace. Tito spolucestující jsou mými společníky v temnotě noci…..

Dávají mi naději

Dávají mi naději – naději, že tohle není konec mého příběhu, že i já to přežiju. Naději, že deprese nebude mít poslední slovo. [1]

Teoložka a duchovní Monica Colemanová nachází útěchu a uzdravení ve spirituálech černošské církve:

Spirituály mi pomáhají

Čím dál jsem od jižanských černošských církví a čím víc rozumím depresi, tím víc spirituály potřebuji. Spirituály, které vytvořili zotročení Afričané ve Spojených státech, vyjadřují jak utrpení, tak závislost na víře….. Stejně jako žalmy starověké hebrejské komunity, i otroci se obraceli se svými emocemi k Bohu a zhudebňovali je….. 

Spirituály nikam nepospíchají

Spirituály mi dávají možnost být smutný, aniž bych byl sám. Protože se zpívají ve společenství, říkají: Je v pořádku trpět. Víme, jak se cítíte. My také trpíme. Všichni trpíme. 

Nebojí se setrvat na bolestivých místech. Nemají potřebu spěchat s chválou. Dokážou být pomalí… vytahovat jednu slabiku po desítkách vteřin… nespěchat… čekat…. Uměli vzít sténání, udělat z něj hukot a pak ho proměnit ve slova. Věděli, jak dát hlas bolesti a jak to udělat společně.

I ježíš v čase smrti zpíval žalm

Proto jsem přesvědčen, že když Ježíš z kříže zvolal: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mt 27,45-46), nešlo o hluboké teologické prohlášení o skrytém Bohu. Ježíš citoval Žalm 22, spirituál svého lidu. Měl bolesti a začal zpívat. Ve své posvěcené představivosti vidím lidi u paty kříže, jak se k němu přidávají, stejně jako my dnes v mém společenství věřících: nejprve pomalu, jeden hlas, pak druhý, broukání, pak tvoření slov.

 Zní to asi takto: 

Někdy si připadám jako dítě bez matky. 

Někdy se cítím jako dítě bez matky. 

Někdy se cítím jako dítě bez matky. 

Daleko od domova….

Připomínají mi, že když zůstaneš v duchovnu dostatečně dlouho, uslyšíš Boha, pocítíš naději. V hluboké depresi si nedokážu představit větší duchovní dar. 

Prameny:

[1] Diana Gruver, Companions in the Darkness: Seven Saints Who Struggled with Depression and Doubt (Downers Grove, IL: InterVarsity Press, 2020), 13. 

[2] Monica A. Coleman, Not Alone: Reflections on Faith and Depression—A 40-Day Devotional (Culver City, CA: Inner Prizes, 2012), 17, 18–19. 

Image credit: A path from one week to the next—CAC Staff Exercise in Grief and Lamentation credits from left to right: Jennifer Tompos, Jenna Keiper, Jenna Keiper. Used with permission. Click here to enlarge image.

On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.