Dvacátý druhý týden: Duch svatý
Otec Richard označuje Ducha svatého za božské „ano“ v nás:
Pronikni do svého nitra – do svého pravdivého já
Nejprve si musíme uvědomit, kdo jsme! Naše jádro, naše nejhlubší DNA, je božské; je to Duch lásky, který do nás Stvořitel vložil v prvním okamžiku našeho stvoření (viz Římanům 5,5; 8,11.14-16). [1]
Ti, kdo pronikli do svého nitra, odhalují přebývající Přítomnost. Je to hluboké a láskyplné „ano“, které je nám vlastní. Křesťanská teologie tuto vnitřní Přítomnost pojmenovává jako Ducha svatého, což je právě Bůh jako imanentní, vnitřní, a dokonce naše nejhlubší a nejpravdivější já. [2]
Teolog osvobození Leonardo Boff popisuje znaky tohoto vnitřního probuzení k Duchu:
Duch celého vesmíru se stává v nás uvědomělým
Základní charakteristikou lidských bytostí je naše role nositelů vědomí, inteligence – jedním slovem ducha. Duch prostupuje celým vesmírem od jeho počátku, ale v lidských bytostech se stává sebeuvědomělým a svobodným…..
Projevuje se jako láska
Nic neukazuje přítomnost ducha v lidském životě tak dobře jako láska….. Když se láska projevuje jako soucit, duch nám umožňuje vyjít ze sebe, postavit se na místo druhého, sklonit se nad člověkem, který upadl na vedlejší kolej. V odpuštění překračujeme sami sebe, takže minulost nemá poslední slovo a nemůže uzavřít přítomnost a budoucnost.
Duch nás spojuje s Boží milostí
Nejvyšší projev ducha je ten, který nás otevírá Velkému druhému, v lásce a důvěře. Navazuje dialog s Bohem, naslouchá ze svědomí Božímu volání a s důvěrou nás vydává do Boží dlaně. Toto společenství může být tak intenzivní, říkají mystici všech tradic, že duše milovaného splyne s Milujícím ve zkušenosti nedvojnosti; z milosti se podílíme na samotném Božím bytí. Zde se lidský duch dotýká lemu roucha Ducha svatého. [3]
Richard píše:
Duch boží však musí být přijat…
Někteří světci a mystici popisovali tuto Přítomnost jako „bližší mně než já sám sobě“ nebo „více mně než já sám sobě“. Přesto je třeba toto Pravé Já ještě probudit a zvolit. Duch svatý je dán všem stejně, ale musí být také přijat. Lidé, kteří tuto Přítomnost zcela přijímají a čerpají z ní život, jsou ti, které tradičně nazýváme svatými.
.. jako nestvořená milost
Duch svatý nikdy nevzniká na základě našich činů nebo chování; přirozeně v nás přebývá, je naším vnitřním bytím s Bohem. V katolické teologii nazýváme Ducha svatého „nestvořenou milostí“. Kultura, a dokonce i náboženství nás často učí žít z našeho falešného já, z naší pověsti, sebeobrazu, role, majetku, peněz, vzhledu atd. Teprve když nás to zklame, a to se nakonec vždycky stane, Duch svatý v nás se zjeví a je připraven nás vést.
… jako Bůh v nás
Z tohoto prostornějšího a pevnějšího místa se člověk přirozeně spojuje, vcítí se, odpouští a miluje téměř vše. Byli jsme stvořeni v lásce, pro lásku a k lásce.
Toto hluboké vnitřní „ano“ je Bůh v nás, který již skrze nás miluje Boha. [4]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Essential Teachings on Love, selected by Joelle Chase and Judy Traeger (Maryknoll, NY: Orbis Books, 2018), 185.
[2] Rohr, Essential Teachings, 190.
[3] Leonardo Boff, Come Holy Spirit: Inner Fire, Giver of Life, and Comforter of the Poor, trans. Margaret Wilde (Maryknoll, NY: Orbis Books, 2015), 41, 42.
[4] Rohr, Essential Teachings, 190, 191.
Image credit: A path from one week to the next—Exercise in Grief and Lamentation credits from left to right: Jenna Keiper, Jenna Keiper, Izzy Spitz. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.