Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Od nynějška už ani nezáleží na tom, zda jednáme, nebo rozjímáme, uvažujeme, nebo jednáme, protože obojí bude uvnitř Jednoho proudu, který stále a navždy miluje a uzdravuje svět. Křesťané by to nazvali samotným proudem života, který je Trojicí. „Žijeme, pohybujeme se a máme své bytí“ (Sk 17,28)
Pokud v nich nikdy není žádný pohyb, energie, vzrušení, hluboká láska, služba, odpuštění nebo odevzdání, můžeme si být docela jistí, že nežijeme z Ducha. Pokud celý náš život probíhá jen v pohybech, pokud v něm nikdy není žádné hluboké přesvědčení, nejsme spojeni s Duchem. Udělali bychom dobře, kdybychom roznítili plamen daru, který již máme.
Raná východní církev, kterou ve Spojených státech a západní Evropě zná příliš málo lidí, jasně ukázala, že Kristovo vtělení projevuje univerzální princip. Vtělení neznamenalo jen to, že se Bůh stal Ježíšem, ale že Bůh řekl ano hmotnému vesmíru a samotné tělesnosti. Východní křesťanství chápe tajemství vtělení v univerzálním smyslu. Je to tedy vždy advent, protože Bůh přichází na svět navždy (viz Jan 1,9).
Duch nám dává život a pohání nás, abychom konali Boží dílo a přinášeli ovoce Ducha. Ducha nemůžeme vidět, ale můžeme zakoušet jeho působení. Duch v nás žije a inspiruje nás, když jsme vyděšení, sklíčení a zmatení – což jsou stavy, ve kterých se často nacházíme. Letnice naplňují Ježíšův slib a starozákonní proroctví (Sk 2,1-13). Letnice stanovily, že je to Duch, kdo pohne lidi k Božímu dílu.
Duch svatý nikdy nevzniká na základě našich činů nebo chování; přirozeně v nás přebývá, je naším vnitřním bytím s Bohem. V katolické teologii nazýváme Ducha svatého „nestvořenou milostí“. Kultura, a dokonce i náboženství nás často učí žít z našeho falešného já, z naší pověsti, sebeobrazu, role, majetku, peněz, vzhledu atd. Teprve když nás to zklame, a to se nakonec vždycky stane, Duch svatý v nás se zjeví a je připraven nás vést.
Bohužel se lidé tak bojí negativního a odsuzujícího kritika, že se zdá, že nikdy nemají přístup k „soucitnému svědectví“, které nám bylo zaslíbeno v daru Ducha svatého (viz Jan 14,16-26). Jak úžasné je, že Jan nazývá Ducha svatého parakletos (řecky „obhájce“). Je bolestné, ale nutné být kritický k vlastnímu systému, ať už je jakýkoli. Vězte však, že vám to nikdy nezajistí popularitu. [1]
Mnozí z nás vyrostli v domnění, že Bůh chce, abychom měli pravdu, abychom byli správní, dokonce abychom byli dokonalí. Tento úryvek z Janova evangelia říká, že Bůh chce lidi, kteří jsou ve správném vztahu, což znamená, že jsme otevření a dokážeme druhým naslouchat s porozuměním a soucitem. Znamená to, že dokážeme přiznat, když se mýlíme, což je u většiny z nás téměř každý den. Pro mě to tak určitě je.