Jedenáctý týden: Setkání s realitou
Podle otce Richarda začíná kontemplace ve chvíli, kdy si uvědomíme omezenost své vlastní perspektivy. Skutečnost je mnohem širší, než jsme schopni vnímat.
Uvědomit si svůj úhel pohledu
Každý úhel pohledu je pohledem z určitého bodu. Pokud si neuvědomíme a nepřiznáme vlastní osobní a kulturní úhel pohledu, nikdy nebudeme vědět, jak decentralizovat vlastní perspektivu. Budeme žít ve vysoké míře iluze, která přináší do světa mnoho utrpení. Myslím, že právě to měla na mysli Simone Weilová, když prohlásila: „Láska k Bohu je jedinečným zdrojem všech jistot.“ V tomto případě se jedná o to, co je pro nás nejvýznamnější. [1]
Pouze vnější a pozitivní referenční bod zcela uzemňuje mysl a srdce.
Rozpoznej své předsudky, své zaujetí
Jedním z klíčů k moudrosti je, že musíme rozpoznat své vlastní předsudky, své návykové zaujetí a ty věci, kterým z nějakého důvodu odmítáme věnovat pozornost. Dokud tyto vzorce neuvidíme (což je raná fáze kontemplace), nikdy nebudeme schopni vidět to, co nevidíme. Bez takového kritického uvědomění si svého malého já má každý jedinec jen malou šanci, že vytvoří skutečně velké poznání nebo trvalou moudrost. [2]
Rozšiř svůj pohled o pohled druhých…
Pouze lidé, kteří vykonali svou vnitřní práci, mohou vidět za hranice svých vlastních předsudků něco transcendentního, něco, co překračuje hranice kultury a individuální zkušenosti. Lidé s pokřiveným obrazem sebe sama, světa nebo Boha budou do značné míry neschopni zakoušet to, co je ve světě skutečně skutečné. Budou se na věci dívat úzkou klíčovou dírkou. Místo toho budou vidět to, co potřebují, aby realita byla, čeho se bojí nebo na co se zlobí. Budou vše vidět skrze svou agresi, svůj strach nebo svůj program. Jinými slovy, nebudou to vidět vůbec.
Jinak uvidíš jen to, co vidíš ty…
To je opak pravých kontemplativních lidí, kteří mají zvýšenou schopnost vidět to, co je, ať už je to příznivé, nebo ne, ať už to odpovídá jejich potřebám, nebo ne, ať už se jim to líbí, nebo ne, a ať už tato skutečnost vyvolává pláč, nebo radost. Většina z nás si obvykle špatně vyloží svou zkušenost, dokud se nepohne ze svého falešného středu. Do té doby nám v cestě stojí příliš mnoho našeho já. Většina z nás nevidí věci takové, jaké jsou; vidíme věci takové, jací jsme my. To není zanedbatelný bod.
Sneseme opravdu víc skutečné reality?
Když se dotkneme svého nejhlubšího obrazu sebe sama, hlubšího obrazu skutečnosti nebo nové pravdy o Bohu, dotýkáme se něčeho, co nás otevírá posvátnu. Bude se nám chtít plakat nebo mlčet, případně od toho utéct a změnit téma, protože je to příliš hluboké, příliš těžké. Jak napsal T. S. Eliot, „lidský druh nesnese příliš mnoho skutečnosti“. [3]
Jak důležitá je opravdová kontemplace!
Proto já – a tolik dalších – zdůrazňuji kontemplaci. Je to způsob, jak jít ke zkušenosti absolutna, aniž bychom směřovali k ideologii. Je v tom rozdíl. Je to směřování ke zkušenosti dobra, pravdy, krásy, skutečnosti, aniž bychom se pouštěli do výletů do hlavy nebo brali příliš vážně své malé já nebo svůj momentální pohled na věc. [4]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Simone Weil, “God in Plato,” in On Science, Necessity, and the Love of God, trans. and ed. Richard Rees (London: Oxford University Press, 1968), 104.
[2] Adapted from Richard Rohr, The Wisdom Pattern: Order, Disorder, Reorder (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2020), 12–13.
[3] T. S. Eliot, “Four Quartets: Burnt Norton,” in The Complete Poems and Plays, 1909–1950 (New York: Harcourt Brace, 1980), 118.
[4] Rohr, Wisdom Pattern, 140–141, 141–142.
Image credit: Benjamin Yazza, Untitled (detail), New Mexico, 2023, photograph, used with permission. Click here to enlarge image. We learn from the coyote curiosity and exploration. We also learn curiosity about our own perception and projection onto another being: what is the first thing we think when we see a coyote?