Dvacátý týden: Milovat trpící planetu
Naší velkou chybou je, že spojujeme naději s výsledkem. -Cynthia Bourgeault
Brian McLaren navrhuje trvalý zdroj naděje, který není závislý na výsledku:
Naděje na výsledek
Pokud vidíme pravděpodobnou cestu k vytouženému výsledku, máme naději; pokud nevidíme žádnou možnou cestu k vytouženému výsledku, jsme zoufalí. Pokud si nejsme jisti, zda nějaká možná cesta existuje, nebo ne, udržujeme naději při životě, ale ta zůstává zranitelná vůči porážce, pokud je tato cesta uzavřena.
Cestou je však láska ne výsledek
Je-li naším hlavním motivem láska, vstupuje do hry jiná logika. Odvahu a důvěru nenacházíme v pravděpodobnosti dobrého výsledku, ale v našem odhodlání milovat. Láska nám může, ale také nemusí poskytnout cestu k řešení naší svízelné situace, ale poskytne nám cestu vpřed v naší svízelné situaci, krok za krokem do neznáma.
Z lásky můžeme žít do posledního dechu
Podporováni touto prudkou láskou (jak ji nazývá moje přítelkyně Jacqui Lewisová) můžeme vytrvat tak dlouho, že se k našemu překvapení objeví nová cesta tam, kde dosud žádná nebyla. V tu chvíli budeme mít opět důvod k naději. Ale i kdyby se naděje nikdy nevrátila, budeme žít z lásky až do posledního dechu.
Žít z naděje , že budeme dobrými lidmi
Jinak řečeno, i když ztratíme naději na dobrý výsledek, nemusíme ztrácet naději, že budeme dobrými lidmi, jak jsme schopni: odvážnými, moudrými, laskavými, milujícími, „navzdory všemu špatnému kolem nás“. [1] …
Ze schopnosti moudře trpět se staneme většími
Cítíme, jak v nás vzniká toto trvalé prohlášení: Budeme žít tak krásně, statečně a laskavě, jak jen dokážeme, dokud to půjde, bez ohledu na to, jak ošklivý, děsivý a zlý se svět stane, i když se selhání a smrt zdají nevyhnutelné. Ve skutečnosti se tato ctnost rozvíjí pouze v kontextu selhání a smrti. Proto Richard Rohr popisuje tento druh naděje jako „plod naučené schopnosti moudře a velkoryse trpět. Vyjdete z něj mnohem větší a tato velikost se stane vaší nadějí“. [2] …
Naděje je složitá. Ale … i když naděje selže, může ji nahradit něco většího, a to je láska. [3]
Choctawský stařešina Steven Charleston klade do středu naší naděje lásku.
Klíčem k zastavení ekologické apokalypsy není věda, ale láska k Matce Zemi
Klíčem k zastavení ekologické apokalypsy není věda, ale láska. Již desítky let zíráme na vědecké zprávy. Ty nás dostatečně neinspirovaly ke změně naší apokalyptické reality. Ale tam, kde selhala věda, může uspět víra. Musíme lidstvu pomoci znovu objevit [Matku Zemi], jejich milujícího rodiče, živý svět, který je živí. Musíme jim pomoci pocítit její lásku, stejně jako jim ukázat, jak lze tuto lásku opětovat. A to může začít tím, že se lidé shromáždí kolem dvou jednoduchých otázek: Kde jste byli v přírodě, když jste zažili tak krásný pohled, že vám vyrazil dech? A jak jste se při tom cítili? Pokud dokážete odpovědět na tyto dvě otázky, jste na cestě k setkání s Matkou, kterou jste možná nikdy předtím nepoznali. [4]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Howard Zinn, You Can’t Be Neutral on a Moving Train: A Personal History of Our Times (Boston, MA: Beacon Press, 1994), 208.
[2] Richard Rohr, A Lever and a Place to Stand: The Contemplative Stance, the Active Prayer (Mahwah, NJ: Hidden Spring, 2011), 104.
[3] Brian D. McLaren, Life after Doom: Wisdom and Courage for a World Falling Apart (New York: St. Martin’s Essentials, 2024), 84–85.
[4] Steven Charleston, We Survived the End of the World: Lessons from Native America on Apocalypse and Hope (Minneapolis, MN: Broadleaf Books, 2023), 109–110.
Image Credit and inspiration: Renzo D’souza, death and new life (detail), India, 2020, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. How can we care for the tender seedlings on the parched soil of our beloved earth?