Dvacátý pátý týden: Odolnost a růst
Při psychologickém růstu se člověk posouvá směrem k rostoucí samostatnosti a nezávislosti. Při duchovním růstu si člověk stále více uvědomuje, jak je naprosto závislý na Bohu a na Boží milosti, která přichází skrze druhé lidi. -Gerald May, Will and Spirit
Před více než třiceti lety měl otec Richard přednášku na oslavě 20. výročí založení časopisu a společenství Sojourners.
Neuvíznout v uctívání sebe sama
Potvrdil přínos psychologického růstu, ale vyzval nás, abychom neuvízli v individualistickém uctívání sebe sama:
nastal totiž psychologický věk
Když se subjektivita stala referenčním bodem lidského chování, začal psychologický věk; koncem šedesátých let se stala jazykem hlavního proudu. Byla to revoluce stejně hluboká a možná i dalekosáhlejší než politické revoluce nebo náboženské reformy. Všichni jsme jí hluboce zasaženi, je to vzduch, který dýcháme.
Dobře to shrnuje jungovský psycholog James Hillman:
Svět svépomoci
Je to převládající názor, s nímž se setkáváme kdekoli ve světě terapie, ve světě svépomoci, ve světě odpoledních talk-show. Všichni dávají jasně najevo důležitost dětství, vymanění se z nesvobody („mít vše pod kontrolou“), zotavení se z minulých zneužití, propracování se k sebepřijetí („mohu s tím být spokojen“) a zpovědnímu svědectví „vlastní cesty“. [1]
svět Subjektivního já
Tyto věci jsou do jisté míry dobré a pomohly bezpočtu lidí, ale jsou jen začátkem cesty. Subjektivní já se v dnešní době někdy považuje za objektivní pravdu. Stává se nezpochybnitelným „základem bytí“, který často nelze zpochybnit nebo nechat nepotvrzený.
svět jehož cílem ja pracovat na sobě
Zdá se, že se stalo uznávanou pravdou, že to nejlepší, co člověk může udělat, je „pracovat na sobě“. V některých kruzích je často odsouzeníhodné potlačovat jakékoliv pocity, obavy nebo sexuální fantazie, zatímco potlačování objektivních otázek hladomoru, ničení životního prostředí, přístupu k lékařské péči a prodeje zbraní může být zcela přijatelné.
svět jež zaměňuje existenci s podstatou…
Když se psychika setká s psychikou, obvykle dojde k prozření, společenství, rozšíření nebo alespoň rozptýlení. Cítíme, že je to živé, a vždy nás to dovede k další úrovni odhalení nebo konfrontace. Někdy však neexistuje žádný cíl kromě samotného procesu nebo oné neuchopitelné věci zvané uzdravení. Zní to možná trochu tvrdě, ale trvalé filozofické tradice nikdy nezaměňovaly existenci s podstatou, jak to děláme dnes my.
…prostředky s cílem
Přikládáme obrovský význam pomíjivým pocitům, bolestem a zkušenostem, věcem, které velká světová náboženství nazývala iluzí, pokušením, zkouškou, milostí, příležitostí, vášní nebo „stínem a převlekem“. Jsou to prostředky, nikoliv cíle; možná okna a dveře, ale určitě ne chrám samotný.
Je potřeba nasměrovat se dál – k Duchu, k tajemství
V nejlepším případě je hledání porozumění nebo vystřízlivění či uzdravení považováno za ranou „očistnou cestu“, ale ještě ne za klasickou „iluminativní“ nebo „sjednocující“ cestu. Na nich stále méně potřebujeme vysvětlení, úspěch nebo kontrolu. Zdravá spiritualita nás skrze stále se měnící psychiku nasměruje k nikdy se neměnícímu Duchu. Tajemství se ukázalo. Je to v pořádku. Stačí to. Nikoho, včetně sebe sama, není třeba obviňovat, zahanbovat nebo uctívat. Pokud to není svoboda Božích dětí, co by to asi tak mohlo být?
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] James Hillman, reply to Jim Ralston, The Sun 188 (July 1991): 4–5.
Adapted from Richard Rohr, “Why Does Psychology Always Win?,” Sojourners Magazine 20, no. 6 (November 1991): 10–15; and Near Occasions of Grace (Maryknoll, NY: Orbis Books, 1993), 11, 12, 13.
Image Credit and Inspiration: Angelo Pantazis, untitled (detail), 2018, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. We continue down our pathways, step by step, through both the drying and the greening seasons.