Dvacátý šestý týden: Svatý nářek
Richard Rohr si všímá lekcí o zármutku a nářku, které si můžeme vzít od Joba:
Job je v šoku, Popření a hněvá se na Boha
V Hebrejských písmech nacházíme Joba, který prožívá některé z běžných emocí smutku, včetně popírání a hněvu. Prvních sedm dní Jóbova pobytu na „hromadě hnoje“ (Job 2,8) bolesti tráví v tichosti, kterou bychom mohli nazvat šokem nebo popřením. Pak se v něm ozve hněv; ve verši za veršem Job křičí a proklíná Boha. V podstatě říká: „Tento takzvaný život, který mám, není ve skutečnosti život, Bože, je to smrt. Tak proč bych se měl radovat z toho, že jsem se narodil?“.
Jobova deprese vedla až k touze nežít
Možná někteří z nás to zažili – byli jsme tak zranění a zrazení, tak zničení svými ztrátami, že opakujeme Jobův výkřik o dni, kdy se narodil: „Kéž by ten den byl temný. Ať na něj Bůh na výsostech nemyslí, ať na něj nesvítí žádné světlo. Kéž si jej za svůj vezme mrak a hluboký stín“ (Job 3,4-5). Je to krásný, poetický obraz. Říká: „Odstraňte ten den. Učiň, aby to nebyl den světla, ale temnoty. Ať nad ním visí mraky, ať se na něj snese zatmění“. Tam, kde Bůh v knize Genesis říká: „Budiž světlo“, Job trvá na tom, aby „byla tma“. Den nestvoření, den proti stvoření. Asi bychom museli zažít opravdovou depresi, zradu nebo křivdu, abychom takový pocit pochopili.
Je potřeba dovolit milosti ,aby nás k solidaritě s utrpením světa
V každém z nás je část, která cítí a vyslovuje tento smutek. Díkybohu ne každý den. Ale pokud jsme ochotni cítit bolest světa a podílet se na ní, část z nás takovým zoufalstvím trpí. Chceme-li kráčet s Jobem, s Ježíšem a solidárně s velkou částí světa, musíme dovolit milosti, aby nás tam vedla, jak se projeví události života. Domnívám se, že právě to znamená připodobnění se Kristu (Římanům 8,29).
Job pojmenuje své bolesti s druhými
Musíme projít etapami prožívání, a to nejen poslední smrti, ale i všech předchozích malých (i ne tak malých) smrtí. Pokud tato citová stádia obejdeme snadnými odpověďmi, jediné, co udělají, je, že na sebe vezmou hlubší podobu převleku a vyjdou najevo jiným způsobem. Mnoho lidí se to naučí těžkou cestou – skrze deprese, závislosti, podrážděnost a špatně směrovaný hněv – protože odmítají nechat svým emocím volný průběh nebo najít nějaké vhodné místo, kde by se o ně mohli podělit. Job se nebojí cítit své pocity. Jedná a vyslovuje je. Emoce by měly mít volný průběh. Nejsou správné ani špatné; jsou pouze ukazatelem toho, co se děje.
Poznat tajemství nejen v hlavě, ale i v srdci
Jsem přesvědčen, že lidé, kteří bolest hluboce citově neprožívají, nakonec ani hluboce nepochopí Jen díky tomu, že je Job ochoten cítit své emoce, je schopen se vyrovnat s tajemstvím ve své hlavě, srdci a nitru. Chápe celostně, a proto se jeho prožívání zármutku stává celistvým a svatým.
Přečtěte si tuto meditaci na webu cac.org.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Job and the Mystery of Suffering: Spiritual Reflections (New York: Crossroad Publishing, 1996), 53, 54–55.
Image credit and inspiration: Siim Lukka, untitled (detail), 2017, photo, Estonia. Unsplash. Click here to enlarge image. We make room for our personal and collective grief by letting the sorrow burn through.