Dvacátý šestý týden: Svatý nářek
Otec Richard se s vámi podělí o univerzální potřebu vyjádřit svůj zármutek:
Lidským instinktem je blokovat utrpení a bolest
Lidským instinktem je blokovat utrpení a bolest. To platí zejména na Západě, kde jsme byli ovlivněni „racionalismem“ osvícenství. Jak může potvrdit každý, kdo zažil zármutek, není to racionální. My opravdu neumíme truchlit! Jednoduše nevíme, co si se svou bolestí počít.
smutek, utrpení, ztráta, bolest – nás má vždycky co naučit
Velké tradice moudrosti se nás snaží naučit, že smutek není něco, před čím bychom měli utíkat. Je to liminální prostor, čas transformace. Ve skutečnosti nemůžeme riskovat, že se své bolesti zbavíme, dokud se nenaučíme, co nás má naučit, a ona – smutek, utrpení, ztráta, bolest – nás má vždycky co naučit! Bohužel mnoho z nás bylo naučeno, že zármutek a smutek jsou něco, co máme potlačit, popřít nebo se jim vyhnout. Raději bychom se zlobili, než abychom byli smutní.
Neodpírej lekci smutku
Snad nejjednodušší a nejobsáhlejší definice smutku zní „nedokončená bolest“. Cítíme se jako démon, který se v nás točí, a příliš nás to bolí, takže okamžitě hledáme viníka. Musíme se naučit zůstat otevření svému smutku a trpělivě čekat na to, co nás může naučit. Když se kolem svého smutku nebo zármutku příliš uzavřeme, když se ho snažíme napravit, ovládnout nebo pochopit, jen si odpíráme jeho lekce.
Svatí František a Klára z Assisi údajně plakali neustále
Svatý Efrém Syrský (303-373) považoval slzy za svátostné znamení Božího milosrdenství. Poučuje: „Dejte Bohu pláč a zvětšete slzy ve svých očích: skrze vaše slzy a [Boží] dobrotu se duše, která byla mrtvá, obnoví.“ [1] Jaký jiný druh člověka než většina z nás! V charismatických kruzích, kterých jsem se účastnil v prvních letech své služby, byly svaté slzy běžnou zkušeností. Svatí František a Klára z Assisi údajně plakali neustále – celé dny!
. Slzy očišťují naše oči fyzicky i duchovně
„Režim pláče“ je jiný způsob bytí ve světě. Je jiný než režim napravování, vysvětlování nebo kontrolování. Konečně můžeme svobodně vnímat tragiku věcí, smutek věcí. Slzy očišťují naše oči fyzicky i duchovně, takže můžeme začít vidět jasněji. Někdy musíme plakat velmi dlouho, protože nevidíme pravdivě nebo vůbec dobře. Slzy přicházejí, až když si uvědomíme, že nemůžeme napravit a změnit realitu. Situace je absurdní, nespravedlivá, špatná, nemožná. Ona neměla zemřít, on neměl zemřít. Jak se to mohlo stát? Teprve když jsme dovedeni na okraj vlastních zdrojů, můžeme konečně svobodně přejít do režimu pláče.
Je to tak, jak to je, a nějakým způsobem je v tom Bůh.
To, že nás slzy očistily, poznáme podle toho, že pak už nemusíme nikoho obviňovat, dokonce ani sami sebe. Je to naprostá proměna a očištění duše a my víme, že to přišlo od Boha. Je to tak, jak to je, a nějakým způsobem je v tom Bůh.
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Ephrem, sermon on Isaiah 26:10, in Penthos: The Doctrine of Compunction in the Christian East, by Irénée Hausherr, trans. Anselm Hufstader (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 1982), 29.
Adapted from Richard Rohr, Beloved Sons Series: Men and Grief (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2005). Available as MP3 audio download.
Image credit and inspiration: Siim Lukka, untitled (detail), 2017, photo, Estonia. Unsplash. Click here to enlarge image. We make room for our personal and collective grief by letting the sorrow burn through.