Třicátý druhý týden: Utrpení a přežití
Psycholog a přeživší holocaustu Viktor Frankl (1905-1997) popisuje ponižující hrůzy nacistických koncentračních táborů:
Život neměl v koncetráku žádnou cenu
V táborech byl i život, který byl považován za hodný pouze smrti, plně využíván až do krajnosti. Jaké znehodnocení života, jaké ponížení a degradace člověka!… Neříkali nám v koncentračních táborech dost často, že „nestojíme za polévku“, za tu polévku, která nám byla vydávána jako jediné jídlo dne a jejíž cenu jsme museli zaplatit dřinou při hrabání se v zemi? My nehodní ubožáci jsme dokonce museli tento nezasloužený dar milosti přijmout požadovaným způsobem: když mu byla polévka podávána, musel každý vězeň smeknout čepici. Tak jako naše životy neměly cenu mísy polévky, tak i naše smrt měla minimální hodnotu, nestála ani za olověnou kulku, jen za trochu Cyklonu B [1].
Po svém propuštění se Frankl stal známým svým radikálním trváním na tom, aby řekl „ano životu navzdory všemu“:
Co od nás vyžaduje přítomnost?
To život klade otázky, směřuje otázky na nás – to my jsme ti, kteří jsou tázáni! My jsme ti, kdo musí odpovídat, kdo musí dávat odpovědi na neustálé, hodinové otázky života, na zásadní „životní otázky“. Žít sám o sobě neznamená nic jiného než být tázán; celý náš akt bytí není nic jiného než odpovídat – být odpovědný vůči životu. S tímto mentálním postojem nás už nic nemůže vyděsit, žádná budoucnost, žádný zdánlivý nedostatek budoucnosti. Protože nyní je přítomnost vším, protože v ní je pro nás uložena věčně nová otázka života. Nyní vše závisí na tom, co se od nás očekává. Co se týče toho, co nás čeká v budoucnosti, to nepotřebujeme vědět o nic víc, než jsme schopni vědět. [2]
Tváří v tvář věznění za německé okupace vyjádřila nizozemská židovská spisovatelka Etty Hillesumová (1914-1943) svou lásku k životu:
Přítomnost znamená lásku k životu a k Bohu
„Odpočívat v sobě“ … asi nejlépe vyjadřuje mou vlastní lásku k životu: odpočívám v sobě. A ta část sebe sama, ta nejhlubší a nejbohatší část, v níž spočívám, je to, čemu říkám „Bůh“. V deníku Tidea [Hillesumova křesťanského přítele] často čtu: „Vezmi ho něžně do své náruče, otče.“ V deníku je napsáno: „Vezmi ho něžně do své náruče. A přesně tak se cítím, vždy a bez přestání: „jako bych ležela v Tvé náruči, ó Bože, tak chráněný a chráněný a tak ponořený do věčnosti.“ Jako by jím byla naplněna každý můj nádech a jako by mé sebemenší činy a slova měly hlubší zdroj a hlubší význam…..
a přijmout konečnost našeho života
Realita smrti se stala definitivní součástí mého života; můj život se takříkajíc prodloužil o smrt… tím, že jsem přijala zkázu jako součást života a přestala plýtvat energií na strach ze smrti nebo na odmítání uznat její nevyhnutelnost. Zní to paradoxně: vyloučením smrti z našeho života nemůžeme žít plnohodnotný život a připuštěním smrti do našeho života [život] rozšiřujeme a obohacujeme. [3]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Viktor E. Frankl, Yes to Life: In Spite of Everything(Boston, MA: Beacon Press, 2020), 22–23.
[2] Frankl, Yes to Life, 33–34.
[3] An Interrupted Life: The Diaries of Etty Hillesum, 1941–1943, trans. Arno Pomerans (New York: Pantheon Books, 1984), 173, 131–132.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, barbed (detail), 2021, photo, Albuquerque. Click here to enlarge image. Even in the midst of twisted barbs, green life survives and thrives.