Třicátý čtvrtý týden: Emocionální rovnováha-Neděle, 17. srpna 2025
Otec Richard Rohr popisuje nutnost věnovat pozornost svým emocím, aniž bychom se jich však drželi:
Emoce jsou potřebné, ale mohou se mýlit
Emoce jsou nezbytnými ukazateli, z velké části založenými na těle, které nám pomáhají rychle a možná i hloubkově vyhodnotit situace. Jsou však také naučenými a nacvičenými nervovými reakcemi, často založenými na egu, které mají málo společného s objektivní realitou a mnohem více s příběhy, které jsme se naučili a vytvořili. Naše oddělené já se rádo drží takových emocí, aby se ospravedlnilo, bránilo a prosadilo svou moc.
Emoce je třeba rozlišit na duchovní úrovni
Velká část práce na emocionální zralosti spočívá v naučení se rozlišovat mezi emocemi, které nám dávají užitečné informace o nás samých nebo o situacích, a emocemi, které jsou pouze narcistickými reakcemi na daný okamžik. Troufám si říci, že dokud nenajdeme své duchovní centrum a základ, většina našich emocionálních reakcí je obvykle příliš sebestředná, než aby byla užitečná nebo pravdivá. Vnímají daný okamžik, jako by „já“ s jeho okamžitými potřebami a bolestmi bylo referenčním bodem pro objektivní pravdu. To však není pravda. Malé, defenzivní „já“ nemůže tento prostor obsadit. Pouze Realita/Bůh/Stvoření tento prostor obsadit může.
Emoce není hřích
Pojmenovávat jakoukoli emoci, i když je negativní, jako „hřích“ není užitečné, protože vina a stud, nebo jakýkoli pocit, že „Bůh je na nás rozzlobený“, obvykle jen zvyšují naši negativitu a strach – což nás vede k tomu, že se ještě více uzavřeme. Jinými slovy, když se je snažíme potlačit, naše emoce se stávají složitějšími, konfliktnějšími, více potlačovanými – a tím pádem méně upřímnými „odrazem“ reality. Pokud nám emoce nepomáhá lépe a pravdivěji číst situaci, musíme ji uvolnit, nechat ji projít skrze nás – pro naše vlastní dobro.
Je třeba emoci prožít a pak se od ní odpoutat
Většina z nás je přirozeně dobrá v připoutanosti, ale málokdo z nás má trénink v odpoutanosti nebo v pouštění. Procvičování odpoutanosti je jedním z velkých úkolů každé zdravé spirituality, ale když se to přehání, je to kontraproduktivní. (Téměř to převládlo v raném křesťanství, což nebylo prospěšné.) Musíme podstoupit riziko legitimní připoutanosti (plně prožít emoci), naučit se její důležité poselství a pak mít přítomnost a odhodlání odpoutat se od této fascinující emoce, až splní svůj účel. To je dar a síla emocionálně zralého člověka. [1]
Pozoruje sebe z odstupu a uvidíš, že jsi propojen se vším ostatním
Abychom byli skutečně vědomí, musíme ustoupit od své nutkavé identifikace s nepochybnou připoutaností k našemu izolovanému já – primární iluzi. Čisté vědomí není nikdy jen já, uvězněné uvnitř mého já. Je to spíše pozorování „mě“ z dálky – z vyhlídkové plošiny, kterou nám laskavě nabízí Bůh (viz Římanům 8:16) a kterou nazýváme Duch přebývající v nás. Pak vidíme očima mnohem většími a jinými než našimi vlastními.
Většina z nás tomuto uvědomění nerozumí, protože se zcela ztotožňujeme s našimi pomíjivými myšlenkami, pocity a nutkavými vzorci vnímání. Nemáme od sebe správný odstup, který by nám paradoxně umožnil vidět naši radikální propojenost se vším ostatním. Taková radikální propojenost je svatost. [2]
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, introduction to ONEING 6, no. 1, Anger (2018): 13–15. Available in PDF download.
[2] Richard Rohr, Just This (CAC Publishing, 2017), 53.
Image credit and inspiration: Nsey Benajah, untitled (detail), 2020, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. A gentle openness, relaxed and present, welcomes each moment as it is; neither clinging to feeling nor fleeing from it—simply accepting and allowing it to flow through.