Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Abychom byli skutečně vědomí, musíme ustoupit od své nutkavé identifikace s nepochybnou připoutaností k našemu izolovanému já – primární iluzi. Čisté vědomí není nikdy jen já, uvězněné uvnitř mého já. Je to spíše pozorování „mě“ z dálky – z vyhlídkové plošiny, kterou nám laskavě nabízí Bůh (viz Římanům 8:16) a kterou nazýváme Duch přebývající v nás. Pak vidíme očima mnohem většími a jinými než našimi vlastními.
„Aleluja!“. Je to osvobození od našeho smutku, našich ztrát, našeho smutku a našich připoutaností – našeho vyrobeného já. Přijímá pomíjivost a pomíjivost všech věcí bez výjimky nikoli jako smutek, ale jako pohyb na „druhý břeh“. Nevíme přesně, jaký ten druhý břeh je, ale víme, že je to jiný břeh než ten, na kterém nyní stojíme, a ne děsivá propast.
Cokoli menšího než smrt falešného já je zbytečné náboženství. Vyrobené falešné já musí zemřít, aby pravé já mohlo žít, nebo jak říká sám Ježíš: „Neodejdu-li já, nemůže přijít Duch“ (Jan 16,7). Teologicky řečeno, Ježíš (dobrý jednotlivý člověk) musel zemřít, aby mohl povstat Kristus (univerzální přítomnost). To je univerzální vzor proměny.
Duch touží prorazit a rozbít naše staré praktiky, naše ochranné skořápky pohodlné spirituality a propojit naše nitro hlouběji s Boží láskou a Božím světem. Vaše duše už nezůstává v klidu. Pohybuje se s Bohem ve světě a směřuje k Bohu, zjevenému ve znameních, svatyních, svatých nebo okolí. Poutníkovo kráčející tělo drží vtělenou tuto vnitřní cestu duše.