Desátý týden: Poutě
Podle ekumenického vůdce a autora Wese Granberga-Michaelsona poutnictví vybízí k vášnivé spiritualitě:
Poutník vychází při pouti ze zaběhnutého života
Poutníci se pohybují dvěma směry najednou – směrem ven ke svatému cíli a směrem dovnitř, kde hledají setkání s posvátnem. Dva z nejlepších akademiků zabývajících se poutnictvím, Victor a Edith Turnerovi, to vysvětlují jednou větou: „Poutě lze považovat za extrovertní mystiku, stejně jako je mystika introvertní poutí.“ [1] Poutě, jak naznačují, nebyly a nejsou procházkou parkem, rovinou nebo horami. Vydáme-li se na takovou cestu, odpoutáme se nejen od své fyzické normality. Tyto nejisté, důvěřivé kroky nás také vyvedou z naší duchovní známosti. Poutník je pozván nejen k tomu, aby vyšel ze škatulek dogmatických přesvědčení, ale také k tomu, aby odešel od praktik pohodlné spirituality.
Poutník se osvobozoval od připoutanosti k místu
Vezměme si historicky život rolníků nebo nevolníků ve středověké Evropě, kteří byli připoutáni ke konkrétním místům – panství a konkrétnímu kusu půdy. Náboženský život byl podobně omezen na místní farnost s jejími opakovanými, rutinními praktikami. Když se začaly objevovat možnosti poutí pro široký okruh lidí, jejich cesty je osvobozovaly směrem k neznámým místům, a to s duchovní intenzitou. Poutní místa byla místy, kde se děly zázraky. Kosti svatých byly živé, zjevení Panny Marie vytvořilo raritní prostor. Docházelo k uzdravením, což navazovalo na zázračnou povahu těchto míst.
Poutník putuje za příslibem nové duchovní síly
Když se cesty do Jeruzaléma staly nepřekonatelnými nebo nemožnými, vznikla po celé Evropě četná poutní místa. Poutníci však čelili jasným a aktuálním nebezpečím. Vstupovali do liminálního prostoru, kde za sebou nechávali známou minulost místa a ducha a v dálce příslib budoucí duchovní síly, spjaté s hmotnými, materiálními věcmi.
V jejich vlastním kontextu to byla bezstarostná spiritualita, forma extrovertní mystiky….. Pro většinu z nich to byla ztělesněná výprava za duchovním opuštěním, která se koná jednou za život. Slovy Turnerových „pouť byla velkou liminální zkušeností náboženského života“. [2]
Jakákoliv pouť- např. i přestávka v zaměstnání –je cesta dovnitř i ven
Pro dnešního poutníka to může být totéž. Pouť je odmítnutím moderních očekávání a předpokladů o čase, místě, vnímání, uspokojení, rychlosti, předvídatelnosti a materiálním světě. Stejně jako ve starověku jsou motivy současných poutí smíšené. Hranice mezi poutí a turistikou se pro některé stírají, zatímco přestávky v zaměstnání podněcují jiné k pouti více než touha po ztělesněných formách svatosti. Přesto se cesty, které se pohybují současně směrem dovnitř i ven, ukazují jako neodolatelné pro davy putující po dnešních poutních stezkách.
Ztělesněný pohyb na pouti je příležitostí vystoupit z našeho obvyklého rytmu s Bohem:
Duch touží prorazit a rozbít naše staré praktiky, naše ochranné skořápky pohodlné spirituality a propojit naše nitro hlouběji s Boží láskou a Božím světem. Vaše duše už nezůstává v klidu. Pohybuje se s Bohem ve světě a směřuje k Bohu, zjevenému ve znameních, svatyních, svatých nebo okolí. Poutníkovo kráčející tělo drží vtělenou tuto vnitřní cestu duše.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version),mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Victor Turner and Edith Turner, Image and Pilgrimage in Christian Culture: Anthropological Perspectives (New York: Columbia University Press, 1978), 33.
[2] Turner and Turner, Image and Pilgrimage, 7.
Wesley Granberg-Michaelson, Without Oars: Casting Off into a Life of Pilgrimage (Minneapolis, MN: Broadleaf Books, 2020), 91–93, 94.
Image credit: A path from one week to the next—Benjamin Yazza, Untitled 2, used with permission. Les Argonauts, Camino de Santiago, Unsplash. Jenna Keiper, Winter Bird. Used with permission. Click here to enlarge image.
On pilgrimage, people are changed through the simple act of walking.