Blahoslavenství: První týden – Středa, 8. července 2026
Blahoslavení tichí: ti zdědí zemi.—Matouš 5:5
Otec Richard vysvětluje, proč by třetí blahoslavenství bylo pro Ježíšovy posluchače zároveň šokující i utěšující:
Pokorní zdědí zemi
Třetí blahoslavenství je téměř doslovně převzato ze Žalmu 37,11: „Pokorní dostanou zemi za své dědictví.“ Někteří překládají slovo „mírní“ jako „nenásilní“, ale snad nejznámějším překladem je „pokorní“. Je v tom jistá ironie. Pokud v Palestině Ježíšovy doby existovala jedna nenáviděná skupina, byli to velkostatkáři – ti, kdo vlastnili půdu. Nikdo nemohl vlastnit půdu jinak než násilím a útlakem, tím, že si ji udržoval a nutil všechny bezmocné rolníky odvádět část své úrody. Velkostatkáři rozhodně nebyli pokorní ani mírní, a tak Ježíš tento pohled obrací a říká: „Ne, jste to vy, pokorní, kdo nakonec budete vlastnit zemi.“ [1]
Autor Micha Boyett uvažuje o tom, jak by Ježíšovi posluchači chápali paradox, že pokorní „zdědí zemi“:
Paradox- mluví k bezzemkům
[Ježíš] říká, že ti, kdo nemají moc, a ti, kdo se rozhodnou své moci vzdát, jsou ti, kdo zdědí zemi, což by se dalo přeložit i jako „půdu“. Lidé sedící před ním … rozhodně nejsou vlastníky půdy. Jsou to s největší pravděpodobností ti, koho bychom dnes mohli považovat za nájemce, kteří obdělávají půdu pro bohatého majitele, jenž si nemusel ušpinit ruce….
Zemi vlastní Bůh
„Makarioi [řecky ‚blahoslavení‘] jsou ti bezmocní,“ říká Ježíš. „Oni dostanou zemi za dědictví.“ Uvědomí si, že země jim vždy patřila. Ježíš se zde dotýká něčeho zásadního pro duchovní život: naše vlastnictví je pomíjivé. Podle žalmisty jsou lidé jako stébla trávy, na chvíli tu jsou a pak – puf – jsou pryč. Všichni jsme zde jen správci a země zůstává dlouho poté, co se proměníme v prach, z něhož jsme vzešli. Pouze ten Božský ji skutečně vlastní. V Božím snu o světě je vlastnictví iluzí. Když se pokoříme, když pustíme ze svých rukou vše, co jsme se snažili ovládat a čeho jsme se drželi, zjistíme, že ti, kdo vlastní zemi, jsou ti, kdo žijí v iluzi. Ale ti, kdo se vzdají své moci, a ti, kdo ji od počátku neměli, zdědí to skutečně skutečné…
Pokora je cesta k míru
Zdá se, že právě toto je tajemství, do kterého Ježíš zasvěcuje své posluchače: moc, do níž se rodíme, a moc, kterou získáváme v průběhu života, je pouhý přelud. Ve skutečné realitě lze moc pouze sdílet… Pokora – ta převrácená možnost, že když se vzdáme moci, kterou hromadíme, moc se rozroste natolik, že ji lze sdílet. Když těch pár, kteří jsou u moci, uvolní svůj stisk nad zemí, každý má prostor se rozprostřít a vzkvétat. Pokora je cestou k zemi, kde žijeme v míru, kde se zdroje sdílejí a kde má každý dostatek. [2]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Jesus’ Alternative Plan: The Sermon on the Mount (Franciscan Media, 2022), 141.
[2] Micha Boyett, Blessed Are the Rest of Us: How Limits and Longing Make Us Whole (Brazos Press, 2024), 74, 75, 76.
Image Credit and inspiration: Minh Trí, untitled (detail), 2022, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Like a raindrop poised on a leaf, the Beatitudes provide a drop-by-drop prescription to counter-culturally create the kin-dom of God.