Pravé já a falešné já – Čtvrtek, 27. srpna 2026
Otec Richard se poprvé setkal s pojmem pravého já a falešného já u trapistického mnicha Thomase Mertona (1915–1968), který prožil mystický zážitek na rohu ulic Fourth a Walnut (dnes Fourth a Muhammed Ali Boulevard) v Louisville v Kentucky. Merton napsal:
Boží sláva v nás – je diamant našeho já
V centru našeho bytí se nachází bod nicoty, který není dotčen hříchem ani iluzí, bod čisté pravdy, bod či jiskra, která patří zcela Bohu, která není nikdy k naší dispozici, z níž Bůh řídí naše životy, která je nepřístupná fantaziím naší vlastní mysli či brutalitě naší vlastní vůle. Tento malý bod nicoty a absolutní chudoby je čistou Boží slávou v nás. Je to takříkajíc [Boží] jméno vepsané v nás, jako naše chudoba, jako naše nuznost, jako naše závislost, jako naše [prvorozenství]. Je to jako čistý diamant, zářící neviditelným světlem nebes. Je to v každém z nás, a kdybychom to mohli vidět, spatřili bychom tyto miliardy světelných bodů, jak se spojují v tváři a záři slunce, které by zcela rozptýlilo veškerou temnotu a krutost života… Nemám žádný návod, jak toto vidět. Je to prostě dáno. Ale brána nebe je všude. [1]
Otec Richard uvažuje:
Boží sláva v nás je v nás na místě nahoty a chudoby
Většina lidí stráví celý život tím, že se snaží dostát mentálním představám o tom, kým si myslí, že jsou, místo aby žili v tom prvotním „já“, které je v Božích očích již dobré. Ale jediné, čím můžeme Bohu, druhým nebo sobě samým „splácet“, je to, kým skutečně jsme. To je to, co Merton popisuje výše. Je to místo naprosté jednoduchosti. Možná se tam nechceme vydat, protože je to příliš jednoduché a téměř až příliš přirozené. Připadá nám to naprosto neozdobené. Není tu nic, za co bych si mohl gratulovat. Nemohu dokázat žádnou hodnotu, natož nadřazenost. Tam jsem nahý a chudý. Po letech předvádění se a projektování se to zpočátku bude zdát jako nic.
Boží sláva spočívá v místě nicoty
Ale když jsme nic, jsme v ideální pozici, abychom od Boha přijali vše. Jak říká Merton, náš bod nicoty je „čistá sláva Boží v nás“. Podíváme-li se na velké náboženské tradice, vidíme, že všechny používají podobná slova, aby ukázaly stejným směrem. Františkánským slovem je „chudoba“. Karmelitánským slovem je nada neboli „nicota“. Buddhisté hovoří o „prázdnotě“. Ježíš ve svém úplně prvním blahoslavenství mluví o tom, že jsme „chudí v duchu“ (Matouš 5,3).
Je to jiné místo než naše ego
Zenový mistr by pravé já nazval „tváří, kterou jsme měli před narozením“. Pavel by to nazval tím, kým jsme „v Kristu, skryti v Bohu“ (Kolosanům 3,3). To je to, kým jsme, než jsme udělali cokoli správného či špatného, ještě než jsme si vůbec uvědomili, kým jsme. Myšlení vytváří oddělené já, ego, nejisté já. Naopak kontemplativní mysl, daná Bohem, rozpoznává Boží já, Kristovo já, pravé já plné hojnosti a hlubokého vnitřního bezpečí.
Prameny:
[1] Thomas Merton, Conjectures of a Guilty Bystander (Doubleday & Company, 1965, 1966), 142.
Adapted from Richard Rohr, Everything Belongs: The Gift of Contemplative Prayer (Crossroad Publishing, 2003), 76‒78.
Image Credit and inspiration: Mick Haupt, untitled (detail), 2022, photograph. Unsplash. Click here to enlarge image. A shattered mirror reveals the light within each broken piece. Letting go of the false self is not a loss, but a breaking through that allows more light in.