Stát se učedníky – Neděle 30. srpna 2026
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdo chce zachránit svůj život, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život kvůli mně, ten ho nalezne.“ — Matouš 16,24–25
Otec Richard Rohr uvažuje o tom, jak učednictví nakonec vede ke kříži a ke ztotožnění se s bolestí světa:
Kristus a Ježíš na kříži
Vycházím z předpokladu, že Ježíšovo naprosto neintuitivní poselství o „kříži“ muselo být sesláno na zem jako dramatický a božský úder, protože Bůh věděl, že uděláme vše, co bude v našich silách, abychom ho popřeli, vyhnuli se mu, zmírnili ho nebo z něj udělali pouhou teorii (což jsme ostatně přesně tak udělali). Přesto je to právě toto Ježíšovo poselství, které nelze a nesmí být odsunuto do pozadí. Věříme v Krista v podobě Ježíše – v Boha, který se s lidstvem pouští do boje až do konce a ne jen nám předkládá nebeskou, kosmickou vizi. Jestliže Kristus představuje vzkříšený stav, pak Ježíš představuje ukřižovanou cestu vzkříšení, jak se k němu dostat.
Sestoupit do ztráty
Není bez významu, že si křesťané zvolili kříž či krucifix za svůj ústřední symbol. Alespoň podvědomě jsme si uvědomili, že Ježíš často mluvil o „ztrátě života“. Možná je zde užitečné rozlišení filozofa Kena Wilbera mezi „vzestupnými náboženstvími“ a „sestupnými náboženstvími“. On i já důvěřujeme mnohem více sestupnému náboženství a myslím, že Ježíš také. Hlavním jazykem je odnaučování se, odpoutání se, odevzdání se, služba druhým, a nikoli jazyk osobního rozvoje – který se často skrývá za našimi populárními představami o „spáse“. Pokud nebudeme opatrní, opět proměníme Ježíšovo sestupné náboženství v novou formu vzestupného náboženství, jak jsme to již tolikrát dříve udělali.
Často jsme na cestě omylu
Ačkoli to Ježíš během svého života dal zcela jasně najevo, my jsme křesťanství přesto z velké části proměnili v náboženství, jehož hlavním programem byla jakási osobní morální dokonalost, dosažení nějaké formy spásy, „dostání se do nebe“, obracení druhých spíše než nás samotných a získávání většího zdraví, bohatství a úspěchu v tomto světě. V tomto úsilí jsme nakonec do značné míry stanuli na straně impérií, válek a kolonizace naší planety, místo abychom se postavili na stranu Ježíše nebo bezmocných. To vše nás v jednadvacátém století dohnalo. [1]
Spiritualita sestupu
Spiritualita sestupu nás osvobozuje, abychom své často chaotické životy odevzdali Bohu. Jde o to ctít lidskou cestu, milovat ji a prožívat ji ve vší její úžasnosti i tragédii. Na lásce a utrpení není vlastně nic nadpřirozeného. Je to zcela přirozené a provází nás hlubokou souhrou smrti a života, odevzdání se a odpuštění ve všech jejich základních a podstatných projevech.
Vzdát se sebe a spojit se s Bohem
Autentické křesťanství není ani tak systémem víry, jako spíše systémem života a smrti, který nám ukazuje, jak se vzdát svého života, jak se vzdát své lásky, a nakonec jak se vzdát své smrti. V podstatě jde o to, jak se vzdát – a tím se spojit se světem, se všemi ostatními stvořeními a s Bohem. [2]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, The Universal Christ: How a Forgotten Reality Can Change Everything We See, Hope for, and Believe (Convergent Books, 2021), 216–217.
[2] Rohr, Universal Christ, 212–213.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, CAC Environment, 2019-10-09, Photograph, CAC campus, Albuquerque NM. What does it look like to lay down burdens and die to ourselves while still on the path to becoming?