František a přírodní svět- Pondělí, 5. října 2026
Otec Richard Rohr uvažuje o tom, jak křesťanství v průběhu dějin ztratilo kontakt s přírodním světem jako místem milosti a božské přítomnosti:
Přirozená svatost přírody
Sakramentální povaha světa byla do značné míry ztracena, až do jejího nedávného znovuobjevení vizionáři, které obvykle považujeme za „sekulární“, „pouhé“ přírodní mystiky, básníky a umělce: lidi jako náčelník Seattle, John Muir, Rachel Carsonová, Walt Whitman, Wendell Berry, Annie Dillardová a další. My katolíci jsme nakonec omezili „sakramentálie“ na věci jako náboženské medaile, posvěcené svíčky a svěcenou vodu, místo abychom ctili přirozenou svatost zemských rud, včelího vosku a vody, z nichž byly ve skutečnosti vytvořeny. Zamyslete se nad tím, prosím! [1]
Přírodní svět je pro katolíky většinou prázdný
Oficiální církevní svátosti jsme omezili na sedm (pro ženy na šest, když odečteme svátost kněžského svěcení), zatímco „mělo by jich být sedm set“, jak mi kdysi řekl jeden starý muž v Tanzanii. Nakonec jsme tak vlastně odposvátnili Boží svět, aniž bychom si to uvědomili. Lidé, které jsme nazývali pohany a animisty, měli ve skutečnosti před námi náskok, protože oni alespoň viděli svět jako naplněný duchy, zatímco náš svět se stal prázdným, cizím a bez jakéhokoli přírodního balzámu pro duši. V moderním světě bylo divoké vždy špatné a domestikované vždy dobré. Přesto C. S. Lewis o Bohu (v postavě lva Aslana) řekl: „On je divoký, víte!“ „Zkrocený“ samozřejmě znamená podřízený nám. Zdá se, že se nám náš svět líbil víc než Boží svět.
Chybí vztah ke stvoření
Po většinu křesťanských dějin jsme kázali uvnitř odkouzleného, malého a osamělého vesmíru, kde v ničem nehumánním či nekřesťanském neexistovala přirozená svatost ani vrozená dobrota. Myslel jsem si, že Ježíš je „Spasitel světa“ (Jan 4,42), nejen lidských duší. Poté jsme se snažili zaplnit tu osamělost knihami a myšlenkami, protože svět pod námi i nad námi se stal nudným, pouhou funkční záležitostí a nepodléhal předvídatelnosti, kterou jsme si přáli.
František miloval stvoření
Hledali jsme smysl čistě mentálními způsoby, zatímco nás obklopoval všude kolem v hmatatelné a viditelné podobě. Neuměli jsme políbit zem, na níž jsme stáli, a raději jsme odlétali do nebes. „První úroveň vnímání,“ podle Bonaventury, „směřuje k vnějším hmotným objektům,“ a teprve když na této úrovni nahlížíme s úctou a láskou, můžeme „vystoupit“ k jeho druhé a třetí úrovni plného duchovního vidění. [2] František věděl a učil, že „Bůh neztrácí energii tím, že se ponoří do formy“, jak to tak výstižně vyjadřuje Cynthia Bourgeault [3], a že pravou transcendenci lze nalézt v imanenci a samotné hmotnosti. Jaké překvapení!
Modlitby patří nejen do kostela
Většina z nás byla vychována jako dobří platonisté, pro které jsou tělo a duše nepřátelé, mnohem více než jako křesťanští inkarnacionisté, pro které jsou tělo a duše přátelé. A kde jsme měli tuto inkarnaci prožívat? Přesně všude a pořád, nejen na místech definovaných jako posvátná, výjimečná, církevní nebo náboženská. Proto nám Pavel mohl s jistotou říct, že můžeme a měli bychom se „modlit neustále“ (1. Tesalonickým 5,17).
Prameny:
[1] A classic definition of a sacrament is „an outward, visible sign of an inward, invisible grace.” Read more about the sacramental nature of reality in this Daily Meditation.
[2] Bonaventure, The Soul’s Journey into God, The Tree of Life, The Life of St. Francis, Ewert Cousins, trans. (Paulist Press, 1978).
[3] Cynthia Bourgeault, The Holy Trinity and the Law of Three: Discovering the Radical Truth at the Heart of Christianity (Shambhala, 2013), 72.
Adapted from Richard Rohr, Eager to Love: The Alternative Way of Francis of Assisi (Franciscan Media, 2024), 50–52.
Image credit and inspiration: Nina Plobner, untitled (detail), 2020, photo. Unsplash. Click here to enlarge image. The mystery of creation reveals itself most fully when we pause to notice something small and simple, like dew caught on a single blade of grass.