Zrání: Stárnutí s grácií – Středa, 4. listopadu 2026
Ti, kdo obohacují svět v celoživotním procesu učení se zrát… jsou ti, kdo ovládli umění vytrvalého úsilí, prostoupeného odevzdáním se skrytým zdrojům milosti.— James Finley
Člen fakulty CAC James Finley sdílí své myšlenky o duchovní zralosti jako o formě zrání:
Zrát na slunci Boží přítomnosti
Zrajeme ve svatosti a duchovním naplnění, když se učíme spočívat ve slunci Boží tajemné, udržující přítomnosti, která dodává energii a vede naše úsilí, přivádějíc nás do sfér milosti, které jsou za hranicemi, daleko za hranicemi všeho, čeho můžeme dosáhnout pouze vlastními silami….
Bůh je intimně s námi v každém okamžiku života
Celoživotní proces zrání s sebou přináší odpovídající zrání naší schopnosti chápat základní principy moudřejším a pokoj přinášejícím způsobem… Jak člověk zraje v nevyslovitelných intimních vztazích s Bohem, zraje i v paradoxní moudrosti. Dochází k pochopení Boha jako přítomnosti, která nás nechrání před ničím, i když nás Bůh nevysvětlitelně udržuje ve všech věcech. To je tajemství kříže… To neznamená, že Bůh zabraňuje tomu, aby se staly tragické, kruté a nespravedlivé věci. Spíše to znamená, že Bůh je důvěrně skryt jako jakási hluboká, něžná sladkost, která proudí a unáší nás v intimních hlubinách samotné tragédie – a bude tak činit v každém okamžiku našeho života až do smrti, skrze ni i dále…
Zrajeme pro druhé nejen pro sebe
Mohli bychom říct, že jak plody dozrávají, naplňují se tím, že se nám odevzdávají. Podobně i my neprocházíme proměňujícím procesem zrání pouze pro sebe samé, ale spíše proto, aby naše proměněná přítomnost mohla být zdrojem posílení pro druhé.
Pak je tu také plod, který, protože nebyl sklizen, spadne na zem a zemře. Poučení z toho plyne ze slov Ježíše: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo; ale jestliže zemře, přinese ovoce…“ (Jan 12,24).
Láska nás vyživuje
A tak je tomu i s námi. Jak stárneme, uvědomujeme si, že ve všem, čím jsme prošli, nás Láska využívala pro své vlastní účely. A za to cítíme nesmírnou vděčnost. Víme také, že naše nevyhnutelné zemření, při kterém spadneme do země a zemřeme, není koncem našeho zralého a proměněného života. Je to spíše náš přechod do nekonečného a nesmrtelného naplnění. Svatý Jan od Kříže [1542–1591] hovoří o nečekaném přívalu radosti. [1] Když ovoce velmi dozraje, i ten nejslabší vánek ho může srazit na zem. To platí i pro nás, a to nejen v tom smyslu, že se učíme být odevzdáni a naplněni ve všech těch nečekaných malých požehnáních, která k nám přicházejí v průběhu dne. „Náhodný dar radosti“ se týká také našeho posledního dechu, o kterém víme a věříme, že nás navždy vrhne do nesmrtelných hlubin Boha.
Prameny:
[1] John of the Cross, “The Dark Night,” in The Poems of St. John of the Cross, trans. John Frederick Nims (Grove Press, 1959), 19. Note: “Windfall of delight” is Nims’s translation of John’s line “¡o dichosa ventura!”
James Finley, “Ripening,” Oneing 1, no. 2, Ripening (CAC Publishing, 2013): 37–38. Available in PDF download .
Image credit and inspiration: Ines Iachelini, untitled (detail), 2020, photo, China. Unsplash. Click here to enlarge image. Like a pomegranate broken open, we are invited to share the abundance that has grown in us over the years, offering our gifts freely to the beloved community.