Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Když mluvíme o adventu nebo o přípravě na Vánoce, nemluvíme jen o čekání na narození malého Ježíška. To se stalo už před dvěma tisíci lety. Ve skutečnosti vítáme Univerzálního Krista, Kosmického Krista, Krista, který se věčně rodí (inkarnuje) v lidské duši a v dějinách.
V Kristově lidském životě se vždy našlo několik lidí, kteří doháněli zanedbávání davu. Pastýři to dokázali; jejich spěch k jesličkám vykoupil lidi, kteří by od Krista utekli. Mudrci to dokázali; jejich cesta napříč světem vynahradila ty, kteří odmítli vybočit z rutiny svého života a jít za Kristem. Dokonce i dary, které mudrci přinesli, mají v sobě nejasnou odměnu a pokání za to, co bude následovat později v životě tohoto Dítěte. Přinesli totiž zlato, královský znak, aby vynahradili trnovou korunu, kterou bude nosit; obětovali kadidlo, symbol chvály, aby vynahradili posměch a plivání; dali mu myrhu, aby ho uzdravili a uklidnili, a to byl zraněný od hlavy až k patě…..
Cesta dovnitř vyžaduje odevzdání se tomuto tajemství v našem životě, a to znamená pustit svá „ovládací tlačítka“. Znamená to zemřít nevázanému já, které nás denně zaměstnává; znamená to přijmout utrpení našeho života, od malých utrpení až po ta velká; znamená to dovolit Boží milosti, aby nás uzdravila, podržela a posílila pro život; znamená to vstoupit do temnoty, do neznáma našich životů, a naučit se důvěřovat temnotě, protože něha Boží lásky je již tam; znamená to být ochotni vzdát se všeho, co máme, pro vše, čím se můžeme stát v Boží lásce; a konečně to znamená dovolit Boží lásce, aby nás uzdravila z protichůdných napětí v nás.
Inkarnační světonázor zakládá křesťanskou svatost na objektivní a ontologické realitě, nikoli pouze na morálním chování. To je jeho velkou výhodou. Přesto je to důležitý skok, který tolik lidí ještě neudělalo.Ti, kteří tak učinili, se mohou cítit stejně svatí na nemocničním lůžku nebo v hospodě jako v kapli. Mohou vidět Krista ve znetvořených a zlomených stejně jako v takzvaně dokonalých nebo přitažlivých lidech. Mohou milovat a odpouštět sobě i všem nedokonalým věcem, protože všichni nesou Imago Dei stejně, i když ne dokonale. Vtělené Kristovo vědomí bude obvykle směřovat k přímým sociálním, praktickým a bezprostředním důsledkům. Nikdy se nejedná o abstrakci nebo teorii. Není to pouhá líbivá ideologie. Je-li to skutečně inkarnační křesťanství, pak je to vždy „praktické“ náboženství, a ne pouze esoterika, systémy víry nebo kněžské zprostředkování.
To, co nám betlém, jak jsme zvyklí ho vídat, nedokáže ukázat, je, že i z toho se skládá naše víra: ze smutku, otázek, touhy, zoufalství, hněvu. V Ježíšově narození je obsaženo to hluboce obtížné i hluboce krásné, posvátné i profánní, duchovní i materiální. Stejně jako naše životy bylo tělesné a živočišné – a bylo také svaté.
Kdykoli se materiální a duchovní snoubí, je tu Kristus. Ježíš tuto lidsko-božskou identitu plně přijal a vstoupil s ní do dějin. Od této chvíle Kristus „znovu přichází“, kdykoli jsme schopni vidět duchovní a materiální koexistenci, v jakémkoli okamžiku, v jakékoli události a v jakékoli osobě.
Raná východní církev, kterou ve Spojených státech a západní Evropě zná příliš málo lidí, jasně ukázala, že Kristovo vtělení projevuje univerzální princip. Vtělení neznamenalo jen to, že se Bůh stal Ježíšem, ale že Bůh řekl ano hmotnému vesmíru a samotné tělesnosti. Východní křesťanství chápe tajemství vtělení v univerzálním smyslu. Je to tedy vždy advent, protože Bůh přichází na svět navždy (viz Jan 1,9).
Možná, že naší největší službou je prostě hledání způsobů, jak posílit a žít blíže svému dobru. To však zdaleka není snadné. Vyžaduje to každodenní pozornost, uvědomění si všeho, co nás snižuje, rozptyluje a způsobuje, že zapomínáme, kým jsme. Ale každý skutek služby svědčí o možnosti svobody pro nás všechny. A pokaždé, když se někdo stane průzračnějším pro světlo v sobě, obnoví světlo ve světě.
Křesťané by však měli věřit, že zastřešující vize má tvar a smysl – který je od svého počátku zjeven jako „dobrý, dobrý, dobrý, dobrý, dobrý, dobrý“ a dokonce „velmi dobrý“ (Genesis 1,10-31). Biblický symbol univerzálního a věčného Krista, stojícího na obou koncích kosmického času, nás měl ujistit, že jasná a plná trajektorie světa, který známe, je rozvíjením vědomí, přičemž „celé stvoření sténá v tomto jediném velkém porodním aktu“ (Řím 8,22). [1]
A já se rozhlédla po té bráně zesnulých a unavených a pomyslela si, že v tomhle světě chci žít. Ten sdílený svět. Ani jeden člověk v té bráně – jakmile přestal zmatený pláč – nevypadal, že by se bál někoho jiného. Vzali si sušenky. Chtěla jsem všechny ty ostatní ženy také obejmout. Tohle se pořád může stát kdekoli. Ne všechno je ztraceno.