Padesátý týden: Směrem k větší lásce
Arabsko-americká básnířka Naomi Shihab Nye vzpomíná na nečekanou příležitost velkorysého přijetí, která ji změnila:
Slyšet vnitřní hlas a reagovat
Když jsem se potulovala po letištním terminálu v Albuquerque, zaslechla jsem oznámení: „Pokud někdo v okolí brány A-4 rozumí arabsky, ať se prosím okamžitě dostaví k bráně.“
V těchto chvílích se člověk pozastaví. Brána A-4 byla moje vlastní brána. Šla jsem tam.
Starší žena v celých tradičních palestinských vyšívaných šatech, jaké nosila moje babička, se krčila na zemi a hlasitě naříkala. „Pomozte mi,“ řekla pracovnice letecké služby. „Promluvte si s ní…. Řekli jsme jí, že let bude mít zpoždění, a ona udělala tohle.“ „Cože?“ zeptal jsem se.
Sehnula jsem se, abych ženu objala a přerývaně na ni promluvila. „Shu-dow-a, Shu-bid-uck Habibti? Stani schway, Min fadlick, Shu-bit-se-wee?“ „Ne,“ odpověděla jsem. Jakmile uslyšela nějaká slova, která znala, byť špatně použitá, přestala plakat. Myslela si, že let byl úplně zrušen. Potřebovala být v El Pasu na důležitém lékařském ošetření…. jsem řekla: „Ne, jsme v pořádku, dostaneš se tam, jen později, kdo tě vyzvedne? Zavoláme mu.“
Věnovala jsem pomoc nešťastné ženě a byli jsme obě šťastné
Zavolali jsme jejímu synovi a já s ním mluvila anglicky. Řekla jsem mu, že zůstanu s jeho matkou … a pojedu vedle ní…. Mluvila s ním. Pak jsme jen tak pro zábavu zavolali jejím dalším synům. Pak jsme zavolali mému tátovi a chvíli s ním mluvili arabsky a zjistili jsme, že samozřejmě mají deset společných přátel. Pak mě napadlo… proč nezavolat některým palestinským básníkům, které znám, a nenechat je, aby si s ní popovídali? To všechno zabralo asi dvě hodiny.
A energie lásky se šířila na všechny
To už se hodně smála. Vyprávěla o svém životě, poplácávala mě po koleni, odpovídala na otázky. Z tašky vytáhla pytlík domácích sušenek mamool – malých sypkých kopečků z moučkového cukru plněných datlemi a ořechy – a nabízela je všem ženám u brány. K mému úžasu ani jedna žena neodmítla. Bylo to jako svátost. Cestovatelka z Argentiny, maminka z Kalifornie, půvabná žena z Lareda – všechny jsme byly pokryté stejným moučkovým cukrem. A usmívali se. Lepší sušenka neexistuje.
Zareagovala i firma a začala nabízet zdarma
A pak letecká společnost rozbalila nápoje zdarma… a dvě malé holčičky z našeho letu pobíhaly kolem a všem nám podávaly jablečný džus a také byly pokryté moučkovým cukrem. A všimla jsem si, že moje nová nejlepší kamarádka – teď už jsme se držely za ruce – má z tašky vystrčenou rostlinu v květináči, nějakou léčivou věc se zelenými chlupatými listy. Taková stará venkovská cestovatelská tradice. Vždycky s sebou nosit nějakou rostlinu. Vždycky zůstaň někde zakořeněná.
Všichni byli v souladu a harmonii
A já se rozhlédla po té bráně zesnulých a unavených a pomyslela si, že v tomhle světě chci žít. Ten sdílený svět. Ani jeden člověk v té bráně – jakmile přestal zmatený pláč – nevypadal, že by se bál někoho jiného. Vzali si sušenky. Chtěla jsem všechny ty ostatní ženy také obejmout. Tohle se pořád může stát kdekoli. Ne všechno je ztraceno.
Prameny:
Naomi Shihab Nye, “Gate A-4,” in Honeybee: Poems & Short Prose (New York: Greenwillow Books, 2008), 162–164. Used with the author’s permission.
Image credit: A path from one week to the next—Madison Frambes, Untitled 1, 7, and 5 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Click here to enlarge image.
Though she weeps, the woman is moving forward. Pain is a natural part of healing.