Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Ať už je Bůh kdokoli, Bůh se nějak hluboce zjevuje v tom, co znamená být ženský a mužský – obojí! V naší době však musíme najít způsob, jak rozpoznat, zamilovat si a důvěřovat ženské tváři Boha. Většina z nás tuto tvář v našich církvích nedostala, i když my katolíci jsme ji vyřešili geniálním způsobem prostřednictvím Marie. Ona se pro mnoho lidí stala dostupnou, důvěryhodnou a bezpečnou Boží tváří.
Ať už Jeremiáš prošel jakoukoli vnitřní zkušeností, která proměnila jeho teologii, musíme mu dovolit, aby plně proměnil i tu naši. Je to pohyb od vnějších znaků sounáležitosti k vnitřnímu náboženství „srdce“ (Jeremiáš 32,39-41), kterého si Ježíš tolik váží. Prostě se zcela přesuňme mimo jakoukoli představu odplaty nebo trestu, jak radostně slibuje, jako rámce toho, jak se uskutečňuje Boží spravedlnost!
R.Rohr: Nekonečná láska je pro většinu z nás doslova příliš velká na to, abychom ji pochopili. Myslíme si, že umíme milovat – sami. Jak ale poznávat a milovat společně s „božským druhým“, který žije v nás? Odpovědí je spíše účast než výkon – takříkajíc jízda na božském kabátě.
Je to tak silný zážitek být v přítomnosti někoho, kdo vidí naši zlomenost – možná proto, že s námi žije a je to zřejmé, nebo je to terapeut, přítel či na setkání pro zotavení – a kdo vidí skrze zlomenost nepřemožitelnou vzácnost našeho já uprostřed naší zlomenosti. Když riskujeme, že se podělíme o to, co nás nejvíce bolí, v přítomnosti někoho, kdo nás nenapadne ani neopustí, můžeme v sobě narazit na perlu nesmírné ceny, na nepřemožitelnou vzácnost sebe sama uprostřed naší zlomenosti.
Zdá se, že potřebujeme rákosku, zeď, o kterou se můžeme opřít, abychom si vytvořili správnou strukturu ega a silnou identitu. Takovou oporou je způsob, jak si zvnitřnit vlastní hlubší hodnoty, vychovat si pocitovou funkci a svrhnout vlastní narcismus. Všichni potřebujeme zvnitřnit posvátné ne své přirozené egocentričnosti. Zdá se, že potřebujeme určitou míru frustrace, určitou míru nenaplnění našich potřeb. Pak si uvědomíme, že existují i jiní lidé, kteří mají také potřeby, touhy a pocity. Jak mi říkala moje matka: „Dickie, tvoje práva končí na konci tvého nosu, tam začíná nos někoho jiného.“ A tak jsem si uvědomil, že je to pravda.
křesťanství je náboženství, které má úžasný lék zvaný milost, ale způsob, jak v církvi uspět, je říct, že ten lék nepotřebuješ. Že se dá přežít i bez něj.