Nevinnost

Bůh sám je dobrý

Třicátý první týden: Nevinnost

 V posledním díle podcastu Learning How to See Brian McLaren, Richard Rohr a pracovník CAC Paul Swanson diskutují o tom, jak může být nebezpečná fasáda nebo “kult nevinnosti” zneužíván k tomu, aby si člověk nárokoval nadřazenost nad ostatními a dokonce popíral realitu: 

Chceme být k sobě upřímní a spravedliví

Brian: Rádi bychom si promluvili o nevinnosti. . . . Snažíme se lidem pomoci získat takové hodnocení naší křesťanské víry, které v žádném případě nesnižuje ani nepopírá její krásu, moudrost, hloubku a pronikavost, ale také v žádném případě nesnižuje hrůzy, které byly spáchány ve jménu našeho náboženství, ve jménu naší církve, ve jménu Ježíše, ve jménu Trojice, ve jménu Boha. Jednou z věcí, o kterých chceme mluvit, je myšlenka křesťanství jako kultu nevinnosti. [1]

Měli bychom si přiznat své omyly

Richard: Málokdy ve mně jediné slovní spojení vyvolalo tolik implikací a důsledků, přinejmenším v oblasti teologie, jako když jste mi dal toto slovní spojení “kult nevinnosti”. Řekl jsem si, ještě než jsi mi to vysvětlil: “To je ono. To je to, čím si křesťanství dovolilo stát se.” “To je to, čím se křesťanství stalo. A je to tak trojnásobně ironické, protože latinské slovo innocens znamená “nezraněný”. Tady uctíváme zraněného člověka a říkáme, že “v jeho ranách je naše spása”, a přesto se velká část naší morální koncentrace soustředí na to, abychom dokázali, že nejsme zranění, že nejsme špatní, že nejsme vůbec špatní, že nejsme nehodní. Zatímco Ježíš v naprosté svobodě říká bohatému mladíkovi: “Proč mě nazýváš dobrým? Jen Bůh je dobrý” (Lukáš 18,19). To je taková hranice vnitřní svobody, kdy není třeba myslet na to, že je dobrý. . . .

Nechceme hrát, že jsme lepší než opravdu jsme

Brian: Jeden přítel mi jednou řekl: “Briane, myslím, že největší výzvou, které my pastoři [čelíme], je to, zda chceme být lepší, než se zdáme, nebo zda se chceme zdát lepší, než jsme”. Řekl: “Opravdu se snažím, aby mým cílem bylo být lepší, než se zdám, ale je to takové pokušení.” A tak jsem se rozhodl, že to udělám. . . . Ale [Ježíš to prostě odmítá], když říká, že je to hra, kterou ani nechci hrát. . . . 

Prostě všichni potřebujeme milost Boží

Pavel: Richarde, to, co jsi právě řekl, mi připomnělo něco, o čem jsi před časem učil, totiž že křesťanství je náboženství, které má úžasný lék zvaný milost, ale způsob, jak v církvi uspět, je říct, že ten lék nepotřebuješ. Že se dá přežít i bez něj. 

Protože jsme všichni hříšní

Richard: Ano, použít slovo milost nebo slovo bezpodmínečná láska. Vyjadřuješ tím, že je opravdu potřebujeme prožít. Přesvědčujeme lidi, že to vlastně nepotřebujeme, protože nejsme hříšníci. Ale no tak! První veřejný projev papeže Františka, když byl zvolen, ten podivný biskup z Argentiny, když se lidé ptali se: “Kdo jsi?” A František se ptal: “Kdo jsem? První slova, která vypustil z úst, zněla: “Jsem hříšník.” A on to řekl. Jaké osvobození, panebože! [2]

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel

Prameny:

[1] The phrase “cult of innocence” is inspired by a tweet from Nadia Bolz-Weber and explored in chapter 16 of Brian McLaren’s new book Do I Stay Christian? A Guide for the Doubters, the Disappointed, and the Disillusioned.

[2] Adapted from Brian McLaren, Richard Rohr, and Paul Swanson, “Christianity and the Cult of Innocence,” June 17, 2022, in Learning How to See, season 3, episode 5 (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2022), podcast.  

Image credit: Claudia Retter, Lily Pond (detail), photograph, used with permission. Arthur Allen, Untitled 10 (detail), 2022, photograph, France, used with permission. Claudia Retter, Lake Wale’s Pond (detail), photograph, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States.

This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.  Click here to enlarge the image. 

Image inspiration: We see the simplicity of these black and white photos: the lines of the leaves, the focus on just one flower, one stem, one patch of grass. Innocence, in its state of simplicity and grace, is not deluded by a desire for more; it accepts what is.