Nevinnost

Kontemplace odhaluje naše zranění

Třicátý první týden: Nevinnost

Benediktinská sestra Joan Chittisterová se zamýšlí nad moudrým učením pouštních otců. Doporučujeme vám přečíst si  učení abbého Mojžíše o iluzi nevinnosti a pokořující pravdě, že všichni jsme zranění:

Soudit nejprve sebe ne druhé

 Joan Chittister
Joan Chittister

Jednou se jeden bratr ve Scetisu dopustil hříchu, shromáždili se starší a poslali pro abbu Mojžíše. Ten však nechtěl jít. Kněz k němu tedy poslal vzkaz: “Přijď, všichni na tebe čekají.” Nakonec se tedy zvedl a šel. Vzal opotřebovaný koš s dírami, naplnil ho pískem a nesl ho s sebou. Lidé, kteří mu přišli naproti, říkali: “Co je to?” Stařec odpověděl: : “Mé hříchy utíkají za mnou, ale já je nevidím. A dnes jsem přišel, abych soudil hříchy někoho jiného.” Když to uslyšeli, neřekli bratrovi nic a odpustili mu.

Sestra Johanka popisuje, jak nám kontemplace pomáhá poznat a přijmout sebe i druhé takové, jací skutečně jsme:

Kontemplace zamezuje samospravedlnosti

Pouštní mniši mají jasno: Sebemrskačství je krutost páchaná ve jménu spravedlnosti. Je samozřejmě myslitelné, že můžeme najít samospravedlivého řeholníka, . . . Je docela dobře možné, že se setkám se samospravedlivým přítelem, sousedem nebo dokonce členem rodiny. Není však možné najít samospravedlivého kontemplativního člověka. Ne skutečného kontemplativce.

Kontemplace umožňuje sebepoznání

Kontemplace nás obrací  k sobě samým. Ovocem kontemplace je sebepoznání, nikoli sebeospravedlňování. “Čím více se přibližujeme k Bohu,” říká abba Mateos, “tím více vidíme sami sebe jako hříšníky.” Vidíme se takoví, jací skutečně jsme, a s poznáním sebe sama nemůžeme odsuzovat druhé. S ruměncem vzpomínáme na veřejný hřích, který nás učinil smrtelnými. S hrůzou poznáváme soukromý hřích, který se v nás svíjí ve strachu z odhalení. Celý svět se pak změní, když poznáme sami sebe. Jsme k němu jemní. Ovocem sebepoznání je laskavost. Zlomeni sami sebou něžně obvazujeme rány druhého. . . .

Kontemplace nás naučí vidět sebe v trpících kolem nás

Krutost není plodem kontemplace. Ti, kdo se dotkli Boha, který žije v nich samých, se všemi svými zápasy, se všemi svými nedostatky, vidí Boha všude a především v bezmocném, křehkém, prosícím, vyděšeném druhém. Kontemplující neposuzují srdce druhého podle měřítka, na kterém by sami nemohli být ospravedlněni. 

Samospravedlnost je vnitřní slepota, která počítá hříchy druhých

Úskalím náboženství dokonalosti je samospravedlnost, ona rakovina duše, která od druhých vyžaduje víc, než vyžaduje sama od sebe, a tak ještě více nahlodává vlastní vlákna. Je to vnitřní slepota, která počítá hříchy druhých, ale nemá oči pro sebe. . . . 

Přijímej druhé lidi s pokorou i oni byli přijati Bohem

Skuteční kontemplativci přijímají druhé s otevřenou Boží náručí, protože poznali, že přes všechnu jejich prázdnotu je Bůh přijal. 

Abychom mohli být kontemplativci, je třeba bez výhrad přijímat ty, které svět zavrhuje, protože právě oni nám nejzřetelněji ukazují tvář čekajícího Boha.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel

Prameny:

Joan Chittister, Illuminated Life: Monastic Wisdom for Seekers of Light (Maryknoll, NY: Orbis Books, 2000), 70–71, 72–73.   

Image credit: Claudia Retter, Lily Pond (detail), photograph, used with permission. Arthur Allen, Untitled 10 (detail), 2022, photograph, France, used with permission. Claudia Retter, Lake Wale’s Pond (detail), photograph, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States.

This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.  Click here to enlarge the image. 

Image inspiration: We see the simplicity of these black and white photos: the lines of the leaves, the focus on just one flower, one stem, one patch of grass. Innocence, in its state of simplicity and grace, is not deluded by a desire for more; it accepts what is.