Třicátý první týden: Nevinnost
V této přednášce se Richard podělí o svobodu, kterou získáme, když se „zbavíme“ falešných představ o sobě samých jako o zcela nevinných nebo čistých. Nacházíme odvahu být tím, kým jsme, v Bohu a připojit se k Bohu v proudu milosti:
Odpusť sám sobě
K Bohu nepřicházíme tím, že to děláme správně, ale tím, že to děláme špatně. A přesto je velkým odpuštěním odpustit si, že to děláme špatně. To je asi nejtěžší odpuštění ze všech: že nejsem dokonalý, že nejsem nezraněný, že nejsem nevinný. „Člověk se vždycky učí svému tajemství za cenu své nevinnosti.“ [1] Pokud si chci udržet obraz sebe sama jako nevinného, nadřazeného, spravedlivého nebo spaseného, mohu to udělat jen za cenu pravdy. Musím odmítnout tajemnou stránku, stinnou stránku, porušenou stránku, nevědomou stránku téměř všeho.
Nebuď sobě nepřítelem, přijmi sebe takového, jaký jsi
Umění nechat jít je skutečně cestou do nebe, protože když tam spadneme až na dno, dopadneme na pevnou půdu, na velký základ. . . . Na tomto základu, kde nemáme co dokazovat, co chránit, jsme se setkali s nepřítelem a nepřítelem jsme my. Jsem, kdo jsem, kdo jsem, a z nějakého neuvěřitelného důvodu se Bůh rozhodl milovat právě tohle. . . .
Nech odejít předstírání
Nechat jít je něco jiného než popírat nebo potlačovat. Abychom to mohli nechat jít, musíme si to přiznat. Musíme to vlastnit. Nechat to jít je něco jiného než obrátit to proti sobě. Nechat jít je něco jiného než to promítat na druhé. Odejde-li falešné já znamená, že popírané, potlačované, odmítané části našeho vlastního já, které jsou přesto pravdivé, vidíme takové, jaké jsou, ale neobracíme je proti sobě nebo proti druhým, takže nechat jít není popření. Není to předstírání. Náboženským výrazem pro odpoutání je slovo „odpuštění“. Je to pozitivní způsob, jak se vypořádat s vlastním zraněním. Vidíme ji a předáváme ji Bohu. Předáváme ji dějinám. . . .
Možná se nad sebou i vyplakej
Způsob pláče, pláče, je jiný než napravování. Je jiný než pochopení. Proto často pláčeme, když odpouštíme. . . . Když to nemůžeme napravit, když to nemůžeme vysvětlit, když to nemůžeme ovládnout, když to nemůžeme ani pochopit, můžeme jen odpustit. Nechat to být, vyplakat se nad tím. Je to jiný způsob bytí. . . .
Odpuštění sobě i druhým je jádrem všech vztahů
Chápu, proč je odpuštění téměř jádrem věci a Ježíšovým předpokladem pro to, aby nám Bůh odpustil, je prostě odpustit si navzájem. . . . Ježíš řekl, že Božího odpuštění se nám dostane do té míry, do jaké dokážeme být nositeli odpuštění jeden pro druhého. Jinými slovy, odpuštění má jeden celek. Ti, kdo ho dávají, ho mohou přijímat. Ti, kdo ho přijímají, ho mohou dávat. Pokud jsme v kanálu lásky, pokud jsme v oceánu milosrdenství, upřímně řečeno, je to jediná věc, která má smysl.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel
¨Prameny:
[1] Robertson Davies, Fifth Business (Toronto, ON: Macmillan, 1970), 305.
Adapted from Richard Rohr, The Art of Letting Go: Living the Wisdom of Saint Francis (Boulder, CO: Sounds True, 2010), CD.
Image credit: Claudia Retter, Lily Pond (detail), photograph, used with permission. Arthur Allen, Untitled 10 (detail), 2022, photograph, France, used with permission. Claudia Retter, Lake Wale’s Pond (detail), photograph, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story. Click here to enlarge the image.
Image inspiration: We see the simplicity of these black and white photos: the lines of the leaves, the focus on just one flower, one stem, one patch of grass. Innocence, in its state of simplicity and grace, is not deluded by a desire for more; it accepts what is.