Hněv a zármutek

frantiskan

Na místě zkázy se setkáme tváří v tvář s vlastní bezdůvodností. Uvidíme také extrémní chudobu našeho dosavadního pojetí Boha. Krabice, do níž jsme vždy uzavírali posvátno, byla násilím naší ztráty zbořena. Bůh, kterého jsme si vytvořili (s pomocí společnosti, rodiny, církve), utekl. Není divu, že se cítíme opuštění. Není divu, že se zlobíme. Ale ten bůh nebyl Bůh. Naše duše to nyní vědí…. Zármutek je příležitostí k obnovení autentického spojení s Tajemstvím. [1]

Prožívání rozporů

frantiskan

Zdrojem duchovní moudrosti je trpělivé držení otázek a rozporů, mnohem více než hledání rychlých jistot, spěchání k uzavření nebo odsouzení, jak to chce ego a dualistická mysl. Ego chce vědět, že má pravdu. Chce stát na své vlastní „pevné“ půdě, kterou si samo vytvořilo – nikoli na tajemné pevné půdě propasti. Proto tolik náboženství zůstává nezralých a často se v nich ukrývají lidé, kteří chtějí mít vše pod kontrolou, namísto lidí vycvičených v tom, aby se vzdali kontroly ve prospěch Milující Přítomnosti.

Oslava vtělení

frantiskan

Raná východní církev, kterou ve Spojených státech a západní Evropě zná příliš málo lidí, jasně ukázala, že Kristovo vtělení projevuje univerzální princip. Vtělení neznamenalo jen to, že se Bůh stal Ježíšem, ale že Bůh řekl ano hmotnému vesmíru a samotné tělesnosti. Východní křesťanství chápe tajemství vtělení v univerzálním smyslu. Je to tedy vždy advent, protože Bůh přichází na svět navždy (viz Jan 1,9).

Pokorné poznání

frantiskan

Politika i náboženství jsou plné lidí, kteří lpí na jistotách v každé otázce. To do značné míry znemožňuje občanskou a lidskou konverzaci, protože chybí pokora. Chybí otevřenost vůči tajemství jako tomu, co se stále rozvíjí. Tajemství není to, co není pochopitelné. Tajemství je to, co je nekonečně pochopitelné.