Terezie z Lisieux: Cesta lásky – Neděle, 27. září 2026
V podcastu CAC „Turning to the Mystics“ (Obrátit se k mystikům) otec Richard Rohr vzpomíná na své první setkání s díly svaté Terezie z Lisieux (1873–1897) v době, kdy byl ještě mladým mužem:
Terezie se nechala vést láskou ne zákonem
Když jsem nastoupil do semináře v letech těsně před druhým vatikánským koncilem, mnozí z mých profesorů byli velmi legalističtí. Jak by také mohli být jiní, když nám naše náboženství nic jiného nedalo? Ale já jsem si pořídil velmi tenkou knížku o Terezii z Lisieux, mladé francouzské karmelitce, kterou napsal karmelitánský kněz jménem Pere Liagre. Shrnul její učení tak jednoduše a tak dobře! Pamatujte, že mi bylo devatenáct let a hledal jsem inspiraci a vedení. Když jsem knihu zavřel, pomyslel jsem si: „To není to, co říkají moji profesoři. Tohle mění všechno!“ V době Terezie existovala hereze zvaná jansenismus, která vedla k perfekcionismu a přísnému legalismu, což způsobilo nezměrné škody na spiritualitě francouzské církve. Terezie přišla a bez jakéhokoli úsilí ji rozmetala na kusy. Nechala se prostě vést láskou. Tato mladá Francouzka s klidnou vnitřní autoritou řekla: „Víte co? Ten legalismus a negativismus nejsou pravdivé.“ Terezie učila, že „Ježíš od nás nevyžaduje velké skutky, ale prostě odevzdání se a vděčnost.“ [1]
Ježíš vyžaduje zdravý rozum
Byla to právě její základní spiritualita, doplněná Františkem z Assisi a františkánstvím, která mi pomohla projít seminářem. Nebylo to akademické učení, které mi předávali profesoři, jenž bylo stále poznamenáno legalismem a jehož nevysloveným předpokladem v podstatě bylo: „Pokud budeš dokonalý, pokud to uděláš správně, Bůh tě bude milovat.“ To byl základní předpoklad a byl – a stále je – naprosto mylný. Myslím, že jsem Tereze důvěřoval, protože to, co napsala, mi připadalo jako zdravý rozum. Většina mých zpovědníků byli legalisté a já si jen tiše říkal: „Dobře, oni to řeknou, ale já vím, že to není pravda.“
Perfekcionista není cesta
Bylo to důležité protijed proti mé vlastní sklonu k perfekcionismu jako „jedničky“ v enneagramu (i když jsem pro to tehdy neměl slova). My, „jedničky“, si stanovujeme standard dokonalosti podle naší vlastní egocentrické definice, a proto vždy selháváme. Stanovíme pravidla a pak je nedokážeme dodržet. Terezie je nejlepší protiváhou jakékoli teologie či spirituality založené na perfekcionismu. Byla mým osvobozením. Prostě jsem tomu už nevěřila. Prostě to nebyla pravda.
Bůh nás podpoří
Ve své autobiografii Příběh duše vypráví Terezie příběh o tom, jak stála na spodním schodu a zvedala svou malou nožičku, snažíc se dosáhnout nebe. Představuje si Boha jako Otce, který stojí na vrcholu schodiště a volá: „No tak, no tak, no tak.“ Její nožička je tak maličká, že nedosáhne ani na první schod – ale ona to zkouší dál, jako by to dělalo batole, a pak v určitém okamžiku Bůh seběhne po schodech dolů a vynese ji nahoru jako božský výtah. V devatenácti letech to pro mě bylo první tušení dobré a vážné metafory toho, jak milost funguje. Bůh potřebuje jen naši touhu, a pak už se o všechno postará sám.
Prameny:
[1] John Clarke, trans., Story of a Soul: The Autobiography of St. Thérèse of Lisieux (ICS Publications, 1996), 188.
Adapted from James Finley and Kirsten Oates featuring Richard Rohr, “Bonus: Fr. Richard Rohr on Thérèse of Lisieux,” Turning to the Mystics, season 13, ep. 8 (Center for Action and Contemplation, 2026), podcast. Available as MP3 audio download and PDF transcript.
Image credit and inspiration: Annie Spratt, untitled (detail), 2020, photo. Unsplash. Click here to enlarge image. These little flowers remind us of the beauty of small acts of love, an invitation to recognize the little way.