Čtvrtý týden: Všichni k sobě patří
Ježíšovy stravovací návyky jako vzor pro společenství „otevřeného stolu pro všechny“. Mohli praktikovat jako křesťané:
Bůh chce osvobodit lidstvo. Jenže lidstvo neustále se tomu brání tím, že neustále opakuje svoji nenávist jednoho ke druhému (století za stoletím, v kultuře za kulturou a náboženství za náboženstvím).
Eucharistie nikoho nevylučuje
Naleznete epochu, národ, nebo kulturu, která by to nečinila? V epochách lidstva jsou samozřejmě rozdíly. Pochybuji, že by někdy mírumilovná skupina vytrvala. Objevili se osvícení jedinci, díky Bohu za ně, ale zřídka se jim podařilo vytvořit velké skupiny – a to dokonce ani v církvích. Je mi líto, že to musím konstatovat. Křesťanská eucharistie měla být vzorem rovnosti a zahrnovat vše, ale my jsme udělaly ze svaté hostiny vylučovací hru. Vytvořili jsme náboženská pravidla a rozdělil lidi do skupin, které jsou svátosti hodny a kteří ne. Jako kdybychom my svátosti hodni byli!
Eucharistie je setkání při jídle
Jenže než si křesťanství vyvinulo tuto relativně bezpečnou formu poslední večeře, kterou nazýváme eucharistií, bylo všechno trochu jinak. Ježíš zavedl nový způsob setkání při jídle. A pozval ke společnému stolu nové lidi. Setkával se s utlačovanými. Pozval ty kteří byli ze společnosti vyloučeni.
Ježíš jedl se všemi
Zdá se, že Ježíš tím nikoho nepotěšil, že porušil pravidla, aby vytvořil větší stůl pro setkávání. Všimněte si, jak ho jeho současníci obvinili. Jedna strana ho kritizovala za to, že jedl s výběrčími daní a hříšníky (viz Matouš 9:10–11). Druhá strana ho soudila za to, že jedl příliš mnoho (Lukáš 7:34) Jiná, že večeřel s farizeji a právníky (Lukáš 7:36–50; 11:37–54; 14:1). Ježíš jedl se všemi. Jedl s malomocnými (Marek 14:3), přijal ke stolu na pánskou večeři ženu se špatnou pověstí (Lukáš 7:36–39) a dokonce se pozval do domu „hříšníka“ (Lukáš 19:1–10). Jak to, že to dnes nechápeme?
Přestaneme soudit druhé?
Zdá se, že i my obyčejní lidé musíme neustále soudit druhé. Zdá se, že neumíme žít jinak , než s vytvořením opozice a s vyloučením nepohodlných lidí „Kam může zajít tahle naše negativní energie?“ Lidstvo jí řeší od počátku. Bohužel nás osobně nikdy nenapadne, že právě my jsme tvůrci negativní energie. Že i skrze nás se vytváří negativní energie v ostatních. Naše ego odmítá sebekritiku. Prozření by totiž vyžadovalo úplné obrácení od egoistického „já“. Většina z nás touto proměnou nedokázala projít. Můžeme jen občas vystavit svoji dobrotu (nebo smutek), kterou jsme sami zažili a či vykonali.
Eucharistie je lékem pro slabé – pro každého
Eucharistie má nás zapojit a nabudit na pozitivní způsob života, ale to ještě neumíme praktikovat. Upřímně: my nevíme, jak vytvořit jednotu. Mnozí dnes chtějí ze Svatého jídla udělat „odměnu za dokonalost“, jak poznamenal papež František: [1 -] [překl. Cituji z encykliky :Eucharistie tvoří plnost svátostného života, ale není to odměna za dokonalost. Je velkorysým lékem a potravou pro slabé.“ ….Častokrát se chováme jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem]
Ježíš jí až dosdu s každým
Většina křesťanů stále neví, jak najít svoji pozitivní identitu. Nedaří se jim uvěřit, že patří Bohu. A přece jsou milováni takoví jací jsou! Eucharistická večeře má být mikrokosmickou událostí, která u společného jednoho stolu shrnuje, co je pravda v celém makrokosmu: jsme jedno, jsme si rovni v důstojnosti, všichni jíme ze stejného božského stolu. Ježíš až dosud „jí s hříšníky“, stejně jako s nimi jedl, když byl na Zemi.
[1] Pope Francis, Evangelii Gaudium (The Joy of the Gospel), 47.
Adapted from Richard Rohr, “Introduction,” “Unity and Diversity,” Oneing, vol. 6, no. 2 (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2018), 13–14, PDF, print; and
Jesus’ Plan for a New World: The Sermon on the Mount (Cincinnati, OH: St. Anthony Messenger Press, 1996), 81.
Image Credit: Brian McLaren, Untitled 10-12 (detail), 2021, photograph, United States. Jenna Keiper and Leslye Colvin, 2021, triptych art, United States.
The creative team at CAC sent a single-use camera to Brian McLaren as part of an exploration into contemplative photography. His photos are featured here in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image Inspiration: The two outside photos in this triptych can appear spare, bare, or apart. The photo in the middle brings together a collection of unique items supported by the table. What happens when we are intentional about connection, or together-ing, rather than other-ing?